Jos. A. Zentrich: Když padalo Slunce ...

Důležitým duchovním kodexem je také Desatero Božích přikázání – ovšem to původní, pravé,nezkreslené zásahy pozdějších „církevních otců:

I. Já jsem Hospodin, Tvůj Bůh! Nebudeš mít jiných Bohů mimo mne!

Proti tomuto přikázání se neproviňují pouze modloslužebníci, ale i ti, kteří si vytvářejí modly ve svém srdci. Takže modlou může být třeba dítě, ale i zaměstnání, sport, žena, světská moc. Zvláště nebezpečnou modlou může být náš talent, či různé dovednosti. To všechno totiž vede v konečném důsledku k uctívání sama sebe. Pozor tedy na různé záliby a zájmy, aby se z nich nestala závislost a posléze vášeň - modla!

Kdo se stane zde na Zemi závislým na komkoli nebo na čemkoli, dobrovolně se tím připoutává ke hmotnosti - a tím zdržuje svůj vývoj. Při opačném postupu, jestliže již v pozemském bytí staví člověk Boha nade vše - v představách, myšlenkách a skutcích, bude po přechodu na onen svět okamžitě opět usilovat vzhůru, čímž se jeho vývoj výrazně zrychlí!

II. Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha!

Znevažování Božího jména vede dříve či později i ke znevažování Boha. Také přísahy jsou přestupkem proti tomuto přikázání. Ježíš říká: „...vaše řeč budiž ano - ano a ne - ne..". Kdo žije špatně a nemravně, hřeší proti tomuto přikázání skutkem. Ale pozor! I formální drmolení modliteb, které nejde od srdce, je vlastně přestupkem proti tomuto přikázání. Překročením tohoto přikázání jsou všechny zdánlivě neškodné průpovídky a zvolání, které tak často lidé bezmyšlenkovité používají. Přestupkem jsou však i pyšné domněnky, že „já jsem něco víc, protože mám přece tu pravou víru", čímž se honosí dnes představitelé a i prostí příslušníci prakticky všech církví a církevních denominací, včetně tzv. „Hnutí Grálu.“

Člověk, který používá Božího jména při všech možných a někdy i nemožných každodenních situacích dokazuje, že o velikosti a síle pojmu Bůh nemá nejmenšího tušení!

Proto ani Bůh Otec nemůže být zobrazován, protože každý pokus o jeho zobrazení bude vždy jen nedostatečným paskvilem a ostrým překročením tohoto přikázání ...

III. Pamatuj na posvěcení dne odpočinku!

Plnění tohoto přikázání ovšem nespočívá v účasti na tzv. bohoslužbách, jak to naivně předkládají některé církve. Jde o to, aby člověk učinil sváteční den pro sebe svatým. Je třeba se zahloubat do sebe a zvážit své myšlenky a činy za uplynulý týden - protože šest, sedm dní lze ještě snadno přehlédnout. Co trvá déle, snadno se zapomíná. Je lhostejno, zdali otevřeme Bohu svou duši v chrámu nebo v srdci přírody, či konečně v útulném domově.

Světit ovšem neznamená - promarnit den odpočinku v plytkých zábavách, civěním na televizi, diskotékovými tanečky apod. Světit znamená - opravdu světit! V tento den se máme více než kdy jindy povznést nad starosti všedního dne a usilovat k nejvyššímu!

IV. Cti otce a matku

Toto přikázání se neobrací na děti - vždyť ty nemají právní zodpovědnost ani před světským soudem. Je to přikázání rodičům. Ctěte otce a matku v sobě, buďte svým dětem dobrým příkladem. Děti, vedeny přirozeným a neomylným pudem, intuitivně ctí to, co si této cti zasluhuje. Prostřednictvím rodičů se tak stane toto přikázání svaté i jejich dětem, které je budou zcela zákonitě také ctít - ovšem zaslouženě.

Současné znění Cti otce svého a matku svou! je překroucené, protože Bůh zcela jistě nebude požadovat vykazovat úctu někomu, kdo si ji nezaslouží - což je případ otce opilce, matky náladové, klid a mír domova narušující hysterky atp.

V. Nezabiješ!

Jeden každý „poctivý křesťan" jest přesvědčen, že se proti tomuto přikázání ani máčkem neprovinil. Opravdu? Nejen zabíjení, ale i ubíjení je hříchem. Ubití lásky nebo vloh v dítěti je jen o málo menším přestupkem, než tělesné usmrcení. Rovněž zklamání přátelství nebo těžké porušení důvěry patří do kategorie porušování tohoto svatého přikázání!!!

VI. Nenarušíš manželství!

Člověk by neměl narušovat klid, mír a manželskou pohodu. Manželství, které platí před Bohem je tam a jen tam, kde panuje mír a soulad jako samozřejmost. Kde žije jeden pro druhého a snaží se mu dělat radost, kde není „nudy nepochopení a touhy po rozptýlení". Pravá láska chce především lidem dávat - a sice ne to, co se druhému líbí, ale to, co mu prospívá. Vůbec nezáleží na tom, zda bylo, či nebylo manželství úředně, resp. církevně požehnáno. Porušením tohoto přikázání je však i zrada na pravé lásce, ale i násilné rozloučení milujících se a ovšem i holdování nemravným žádostem. Manželství rozvrácené, kde panují denní sváry, neklid a rozmíšky - není z duchovního hlediska manželstvím uzavřeným v nebi a není ani chráněno tímto přikázáním, bez ohledu na to, zdali takové manželství bylo uzavřeno před úřadem či formou církevního obřadu.

VII. Nepokradeš!

Zlodějem není jen ten, kdo druhé připraví o majetek, ale též o dílo, pověst nebo čest, či o veřejnou vážnost! Také pomluvy a prozrazení tajemství jsou jasným překročením tohoto přikázání. Stejně tak ovšem i „různé informace" o druhé osobě. Svého bližního okrádáme i v tom případě, když víme něco o jeho poměrech a bez jeho svolení to šíříme dál.

Dodržování tohoto přikázání má za následek ještě ten účinek, že stále více probouzí intuitivní vyciťování, což uvolňuje a zmnohonásobuje jeho současné schopnosti při posuzování lidí i událostí...

VIII. Nevydáš křivého svědectví proti bližnímu svému!

Pomluvy a nactiutrhání - tedy útok na duši, má mnohdy horší následky, než tělesné poškození a lze je klásti na roven křivému svědectví. Všem, kteří takto zákeřně špiní pověst druhých, je třeba se vyhýbat stejně, jako zlodějům a vrahům! Už obyčejné „klepání" na rohu u pošty - je velkým přestupkem, který se může rozrůst do mimořádných důsledků...

IX. Nebudeš dychtit po ženě bližního svého!

Toto přikázání se přirozeně stejně týká jak mužů, tak žen - a směřuje jasně a ostře proti nízkým tělesným chtíčům a pudům. Většina tzv. lásky nebo zamilování - zvláště v pozdějším věku - není vedena posvátným citem, alebrž docela obyčejným chtíčem. Nejlepší obranou člověka, který ještě není na takové úrovni, aby čistota myšlenek byla u něho samozřejmostí je - vyhýbat se tzv. „příležitostem". Uvažujme, že chtíč je veden pudem a pudy se probouzejí na základě stejnorodých myšlenek. Proto je chybná už koncentrace myšlenek tímto směrem, protože pak se lehce dostaneme k potřebám pouhého ukojení tělesných vášní. Omluvou tu přirozeně není ani souhlas „druhé strany", obvykle ovšem udělený až jaksi dodatečně.

Poctivé a vážné ucházení se o ženu či muže není ovšem tímto přikázáním omezováno, ale je třeba přihlížet i ke znění přikázání šestého ...

X. Nebudeš dychtit po domu svého bližního, ani po jeho dvorci, dobytku a vůbec po ničem, co mu patří ...

Prohřeškem proti tomuto přikázání není jenom krádež, či nějakými machinacemi podvodně získaný majetek fyzický nebo duševní našeho bližního, ale patří sem i závist, chtivost, žádostivost, lenivost, omezování, keťasení, předřazování zboží a služeb, odmítnutí pomoci.

Toto přikázání je v řadě poslední a snad proto se proti němu lidstvo tak mocně prohřešuje. Postupem času se stala hybnou pákou tak mnohého jednání mezi lidmi žíznivá touha po majetku jiných. Vzniká to nevinně - prostým přáním „mít to také". Dále to pokračuje chytračením, dovedným přemlouváním a stupňuje se to až k bezmezné závisti stálých nespokojenců a končí to někdy až slepou nenávistí. Proti tomuto přikázání se proviňují často nejen jednotlivci, ale i celé národy.

Průměrný člověk si zřídka kdy váží toho co má, ale vždy pošilhává po tom, co nemá. Lidé si již neuvědomují, že postavení, ve kterém se nacházejí a okolnosti, které to doprovází si sami vytvořili - a tak nechávají ve svém srdci vykvést závist, nenávist a nepochopení, čímž se ale sami odsuzují. Nejsou již hodni, aby se celkem snadno uvolnili od visících břemen starých provinění a formou duchovního zrání urychleně hledali cestu k pravému, duchovnímu domovu!!!

„Desatero“ lze ještě doplnit několika dalšími zákony, nebo spíše dobrými radami k uskutečnění urychleného duchovního vývoje:

Udržujme krb svých myšlenek čistý!

Je to rada velmi moudrá a dalo by se říci i základní. Každý čin, každé dílo vznikne na základě stejnorodé myšlenky. Čisté myšlení proto vede k čistým činům a ty zase člověka přímo zušlechťují a hodně ho posouvají vřed. Naproti tomu nízké myšlení vede nejprve k pomalému poklesu duchovní úrovně a později třeba i k úplnému odklonu od Pravdy a Světla.

Pomáhejme bližním!

Je známo, že Ježíš řekl: „…a cožkoliv jednou nejmenšímu uděláte, jako byste mně učinili…!“ Nezištná pomoc bližnímu nás nejen povznáší, ale vytváří i řetěz příznivých souvislostí, které se k nám dříve či později vrátí. Už nestačí myslet a říkat – „cokoliv nechcete, aby vám druzí činili, nečiňte vy jim,“ ale musíme být přímo aktivní: „cokoliv chcete, aby vám druzí činili, čiňte vy jim!“

Pěstujme krásu, pracujme na sobě, zušlechťujme sebe i své okolí!

Krása je především v harmonii a harmonie pochází z proudění Světla. To, co je nazýváno „moderním uměním“ (Picasso, Salvatore Dalí, Kupka a mnoho dalších mazalů - natěračů) je většinou žalostnou karikaturou umění skutečného. To platí i pro „sochaře,“ kteří svaří několik rezatých železných trubek a mají drzost tomu dát nějaký poetický název. To už je přímý hnus ! A stejně tak díla literární, např. knížka „Kunda – příručka pro uživatelky“ nebo román „Hovno hoří“ - a další podobné zvrácenosti.

Dnes už je krásné jenom to, co se člověku zatím ještě nepodařilo degradovat a degenerovat – příroda, zvířata, nevyumělkované rostliny…

Kdo aktivně pracuje na sobě a zušlechťuje své okolí, buduje mír a harmonii – a jde přímou cestou ke Světlu.

Udržujme rovnováhu mezi dáváním a braním…

Vychytralost a vykutálenost, které jsme svědky v dnešním obchodování, musí nutně brzy zajít na úbytě. Člověk nové doby by měl dbát, aby práce byla velmi spravedlivě odměňována a při vzájemné směně zboží nedocházelo k šizení, resp. okrádání druhé strany. Do této kategorie můžeme ovšem zařadit i spravedlivé soudnictví. Za bolševiků soudy rozhodovaly ne podle spravedlivého posouzení jednotlivých případů, ale na objednávku „strany a vlády.“ Po tzv. „sametové revoluci“ se většina národa domnívala, že bude nastolena spravedlnost – ale není tomu tak ani omylem. Soudy a soudci jsou dnes tak nezávislé, že jim na pravdě a spravedlnosti pranic nezáleží. A to nehovoříme zatím vůbec o korupci, která jako rakovina rozežírá český soudní systém. Tyto „přehmaty,“ dá-li se to tak vůbec nazvat, musí velmi rychle vymizet a na vysoká místa ve státní správě a v soudnictví se musí dostat lidé znalí a spravedliví – s vyvinutým smyslem (citem) pro spravedlnost, protože ani nejdokonalejší zákony nemohou pamatovat na všechny životní nuance…

Všemi silami se musíme snažit o zachování míru, harmonie a spravedlnosti !

Tato rada bezprostředně navazuje na předchozí ustanovení. Mír, harmonie a spravedlnost – to jsou hlavní atributy budoucího pozemského uspořádání. Uplatnit se budou moci jen ti, kteří budou mít přirozené odpovídající vlastnosti. Dnes závisí na tzv. vzdělání. Darebák si odkroutí „příslušné měšťanky“ a může klidně být lékařem nebo advokátem, soudcem. V budoucnu budou na takové posty lidé vybírání daleko citlivěji, nejen podle vzdělání, ale i podle – nebo spíše a to hlavně – podle svých povahových předpokladů a vlastností. Tak se nebude moci stát, aby soudcem byl člověk, kterému může být spravedlnost „ukradená“ a půjde mu hlavně o peníze – a také lékařem bude moci být jen člověk obětavý, s vyvinutým sociálním a hluboce humánním smýšlením…

Chraňme ženu a její morální čistotu !

Tato rada, či zákonitost se týká přirozeně jak mužů, tak žen. Bráno z čistě přírodního hlediska a podle Božího předurčení je žena o půl stupně - nebo raději chcete říci: mnohem ? důležitější a vyvinutější, než muž. Ženství je Tvůrcem zamýšleno jako čistý přijímač duchovních informací „shora“. K tomu je uzpůsobeno. Má přijímat rozhodující informace a předávat je výkonné složce = muži, k provedení. Tato úloha se mnohým ženám zdá málo důstojná. Chtěly by raději řídit kráčející exkavátory, létat s aeroplány, řídit chod bank – a dělat ještě jiné, vysloveně mužské úkoly. Když se podíváte třeba na fotografii vysoce uznávané a obdivované Carly del Ponteové, hlavní žalobkyně mezinárodního tribunálu v Haagu – nevidíte ženu, ale ufermu, odpornou, vyžilou mužatku, která zradila a zaprodala vše ženské, aby se uplatnila v oboru, který ženám nepřísluší ani náhodou. Jako hyena se zakusuje do představitelů bývalé Jugoslávie – protože to je snadná kořist – ale proč se se stejnou vervou nepustí do válečného zločince2 (na druhou) jménem George Walter Bush nebo do zločince Žen-mi ž-pao, či jak se jmenuje darebák, který nechal v Číně na náměstí Nebeského klidu rozjezdit před lety tanky stovky nevinných studentů a jiných dobrých lidí…

My muži musíme v ženách jejich ženství ochraňovat, ale ony musí chtít být ženské. Jinak v ženských tělech vyrůstají individua, toužící se uplatnit nepatřičně. Domov, podpora mužovy tvůrčí práce, výchova dětí – to je místo pravé ženy. Ale my mužové bychom si neměli „fandit.“ Jsme to my, kdo musíme vytvořit vážnost tohoto poslání a musíme také ukázat, že si vážíme právě ženské ženy a ne mužatek, které budou za nás živit rodinu…

************

Myslím, že to nejdůležitější již bylo řečeno. Pokud se my lidé, budeme řečeným - alespoň přibližně řídit – můžeme odvrátit katastrofické scénáře a prožít transformaci podstatně mírnější formou.

Dokážeme to ?

Jak to bude doopravdy ?

***********

Závěrem přidávám heslovitě ještě několik veledůležitých pojmů, které nám pomohou pochopit řečené – a snad i to, že už jde opravdu „do tuhého“ – a na světových hodinách je už za 1 minutu dvanáct…