Nebeský kalendář
Něco ke čtení
Můj další web
Drobnosti
Najdete nás i na Facebooku
Mějte se krásně

Jos. A. Zentrich: Když padalo Slunce ...

féerie a poučení z nedaleké budoucnosti
(V Kroměříži, Anno Domini MMVIII)
[Obsah] [Následující kapitola >>>]

Část 1., kapitola I.:

Antonín Zbydžova ještě chvíli nechápal co se děje – a pak se prudce posadil. Tak to byl přeci jenom sen. Jeho žena Magda na posteli už seděla a nechápavě vrtěla hlavou.

„Toníku, co to s tebou v poslední době je ?“ – tázala se mírně. „Špatně spíš, pořád se převaluješ. A na mně si už taky dlouho nebyl milý ! Ty mně už nemiluješ ?“ – dodala pak s ženskou logikou.

„Magdi – co ti mám říkat. Něco cítím ve vzduchu. Tíseň je pořád hmatatelnější. Něco je v luftě, ale my to nevnímáme a pořád tancujeme. Jako na tom Titaniku.“

„Jo anebo jako v Sodomě a Gommoře – to jsem už slyšela. Vymysli si prosím tě už něco jiného. To ti v tom Grálu už docela popletli hlavu ?“ – zívla Magda a přetáhla si deku přes hlavu. „Hele a otevři víc okno, třeba fantazíruješ z horka...“

Toník však na spánek neměl ani pomyšlení. Jeho nervy vibrovaly na nejvyšší obrátky. V myšlenkách se pořád vracel k pasážím z knihy Poselství Grálu od Abd-ru-shina. Vracel se ke knize, která se oficielně jmenovala „Ve světle Pravdy“ a název Poselství Grálu byl pouze jejím podtitulem. Když se k němu kniha dostala před mnoha lety poprvé, netušil, jak výrazně změní běh jeho života. Zakrátko ji znechuceně odložil. Připadala mu jako báchorečná slátanina. Autor se v ní snažil řešit nejdůležitější filozofické a duchovní problémy lidstva a přitom zřejmě neměl dostatečné vzdělanostní zázemí. Toník v té době – hluboko v minulém tisíciletí – hodně cvičil jógu; ostatně tehdy se nedalo celkem nic provozovat, protože na nebi výrazně svítila rudá hvězda komunismu a zdálo se, že má energie na celé věky. Ta jen tak hned nepohasne. Fuj – ten pustý a odporný materialismus – táhlo mu často hlavou. Jakousi protiváhu se na poli spirituality snažily vytvářet církve, ale Toník jasně cítil, že to není nic pro něho. Církve působily dojmem zpuchřelosti a zatuchlosti a vnímavému jedinci, hledajícímu své místo v životě - a šířeji ve vesmíru – nemohly kromě různých, někdy až velmi nepravděpodobných dogmat, pranic nabídnout. Jejich působení vyhovovalo snad jen omezeně myslícím, většinou starším lidem, kteří si s filozofickými a duchovními problémy moc hlavu nelámali a byli dokonce rádi, když jim složité otázky někdo dopředu „předežvýká.“ Co řekne pan farář, to je pro takové lidi vždycky a všechno svaté – a jaksi si opomenou všimnout, že pan farář o skutečně závažných problémech duchovního vývoje člověka neví o moc víc, než jeho ovečky a tak splétá páté přes deváté – hlavně když je v řeči několik Ježíšů, panenek Marií a sem tam nějaký ten svatý. A nesmíme zapomenout na nebe – odměnu to všem správně věřícím a také na peklo, která čeká na všechny ďaury – tedy nevěřící psy. „Ale né, to mám zase z Mayovek“, povzdechl si Toník – dnešní páni faráři líčí peklo přece daleko delikátněji...

Toník byl docela rozerván a sám nevěděl, kam se má zařadit. Instinktivně cítil, že materialismus je nauka stupidní, odporující jak logice, tak zdravému rozumu, ale na druhé straně viděl jen papežence. Co ti mu mohli nabídnout se svým drmolením litánií a růženců, s dálkovým oplodněním panny Marie a s odpustky za pár modlitebních frází a za několik drobných do kasičky ???

A v této chvíli mu Poselství přišlo do ruky poprvé. První setkání bylo krátké a nepříliš vlídné. Poselství Toníka příliš neoslovilo – ale jakési semínko přeci jenom v něm zůstalo. To klíčilo a mohutnělo a než se rok sešel s rokem, Toník si knihu vypůjčil podruhé. Kdo by čekal happy-end, zůstane zklamán. Teď už Toník sice nehovořil o báchorečné slátanině, ale knize ještě stále nemohl přijít na chuť. Dělala na něho dojem, jakési nepříliš zdařilé kompozice, namíchané hned z několika duchovních proudů. Řadu faktů kniha přejímala z buddhismu, vyskytly se tu i některé prvky z hinduismu a dokonce něco málo i z islámu. A přirozeně nejvíc prvků bylo z křesťanství, ale v jakémsi podivném výkladu, který ani trochu nekorespondoval s církevním podáním. Toník dokonce autora podezíral z rasismu; to v kapitolách, kde autor, jehož dílo vznikalo ve třicátých letech minulého století – německý filozof Oskar Ernst Bernhardt – ovlivněn zřejmě svým původem a dobou, hovořil o naprosté nevhodnosti míchání ras...

Ostatně, když si chtěl o této knize pohovořit se spřáteleným teologem, ten se jen pokřižoval a teatrálně mu slíbil, že se za něj bude modlit, aby jej tato ďábelská kniha nestrhla sebou do pekel.

„Hmm, to ani nemusí“ – myslel si tenkrát Toník, „rozumu mám dost svého. To panečku jóga, védy, Bhagavádgítá – to je jiné kafe...“

A tak Toník Poselství opět odložil a hledal dál. Jednoho dne se však nachomýtl jakési diskusi, kde uslyšel povědomá slova, ale tentokrát je pochopil úplně jinak, než původně. Tak si knihu vypůjčil už potřetí; přestal v ní jen běžně listovat a začal jí pozorně číst a později dokonce studovat. Prvních pár dní měl sice ještě pocit, že kniha je jakoby zapečetěná a nechce vydat svá tajemství, ale najednou jakoby mu svitlo nebo jako kdyby mu někdo sundal z očí šátek.

Začaly se před ním rozevírat nové světy. Toník nemohl pochopit, jak to, že na to přišel až tak pozdě, vlastně až po několika letech od prvního střetnutí s touto knihou. Kniha totiž zcela jasně, zřetelně a bez obvyklých teologických mezer, které jsou církve nuceny překrývat nepravděpodobnými dogmaty, osvětlovala problémy, kterými se Toník v mysli intenzívně zabýval. Bylo tu přesně řečeno, kdo je člověk, odkud přichází a kam se ubírá.

Toník s nadšením začal chápat, že zřejmě právě tato kniha mu ukazuje onu toužebně hledanou cestu – vlastně ani ne cestu, ale spíše informační dálnici, vedoucí přímo k pravdě s velkým P na začátku.

Začal se stále více setkávat se stejně smýšlejícími lidmi, kteří sami sobě říkali „čtenáři“ a vytvořili mezi sebou neformální Hnutí Grálu. V prvotním nadšení si Toník myslel, že všichni, kdo přišli s touto zázračnou knihou do styku a pochopili její hluboký duchovní význam aspoň tak, jako on, jsou bezmála světci a soužití s nimi na jakékoli úrovni tvoří rajské předzahrady Edenu již zde na Zemi. Trvalo mu předlouhých deset a snad i více let, než vystřízlivěl z původního opojení a začal situaci chápat objektivněji.

Uvědomil si totiž, že ryzích a přemýšlejících „čtenářů“ je jenom docela malá přehršel. Většina ostatních „čtenářů“ totiž ustrnula v první fázi. Jejich neutuchající nadšenecký přístup je stále udržuje v opojné pozici, kdy takový občan si o sobě myslí, že všechno ví lépe, než ostatní lidé a má předplacenou poukázku přímo do ráje. Tyto lidi ani nenapadne se nad čímkoli zamýšlet a především tvrdě porušují Abd-ru-shinovo doporučení, aby vše (kýmkoliv) řečené podrobili přísnému zkoumání. Tak se stává, že pravé sdělení této knihy jim zcela uniká; prázdně čtou písmena na papíře, ale vnitřní význam textu nechápou. Z knihy si obvykle vybírají to, co se jim právě nejvíce líbí, případně hodí. Nijak se nesnaží proniknout pod povrch sdělení a už vůbec se nesnaží dosažené poznání objektivizovat. Setkávání těchto lidí tak mívá spíše charakter jakéhosi dýchánku nebo snad seance: vzájemně si vyměňují „zkušenosti z poznávání Slova“ – jinak řečeno, navzájem se předbíhají, kdo přítomné více oslní přesnějšími znalostmi citátů z Knihy. A současně se vzájemně utvrzují, jak jsou dobří, jak odkládají své chyby a fandí si, jakže to blízko nebi už vlastně jsou. A také litují. Koho ? Nu přece ďaury – tedy pohany, mezi které řadí všechny ty, kteří Poselství neznají nebo neuznávají. Osobností a dílem Ježíšovým se víceméně nezabývají, Bibli nečtou nebo jen okrajově, protože „...my přeci máme víc...“

Abd-ru-shin při svém působení hovořil zvláštním, vznešeným jazykem, který se milí „čtenáři“ dětinsky pokoušejí napodobovat. Toník neuměl dobře německy a tak si vůbec nebyl jist, zdali se taková mluva dá vůbec napodobit v němčině, ne tak v češtině. Nicméně, v podání většiny „čtenářů“ taková řeč nevyznívá vznešeně, ale spíš šroubovaně a nepřirozeně.

Aniž by si to nějak výrazněji uvědomili, čtenáři“ si z Poselství většinou vybírají to, čemu na první pokus porozumí – a toho není mnoho. Často a rádi naslouchají hlasu tzv. jasnovidců a obyčejně nepostřehnou, že tito lidé zhusta blábolí. A také jim kupodivu moc nevadí, že Abd-ru-shin tyto výtečníky ve svém díle dosti tepe a před jejich působením spíše varuje. A tak „čtenáři“ s vypoulenýma očima naslouchají a sledují předpovědi, které se nikdy neuskuteční a zdravotní diagnózy, které většinou neplatí. Nevadí jim, že dotyčný černokněžník svá moudra získal „siderickým kyvadélkem“ nebo „automatickou kresbou“ – či jinou velmi pofidérní metodou. Dámám obyčejně postačí, když tu pan S. – podruhé pan F. nebo paní K. obrátí oči v sloup, mocně jimi zakoulí a barvitě líčí nádhery, které vidí: tu světelné sloupy, které k nim z vesmíru míří, onde lesní bytůstky, jukající zpoza stromu na procházející paní továrníkovou a potřetí zástupy záhrobních duší, stahující se k místu konání „naší“ seance pro tolik potřebné informace. Nebohé duše totiž měly smůlu, že za života nepotkaly ani pana S. ani pana F. a dokonce ani paní K. - - kteří by je jistě rádi poinformovali o tom, jak to v záhrobí kráčí.

Tak se pomalu a postupně původně čisté Hnutí grálu přetvářelo v jakousi zvláštní sektu. Tomuto označení se „čtenáři“ vždy velmi razantně brání a nemohou se smířit s tím, že se na jejich shromáždění stále více hodí odborná definice, jakou jsou sekty popisovány. Hlavním objektivním znakem sekty totiž je, že její příslušníci se vždy domnívají, že právě Oni jsou ti praví, kteří bezpodmínečně budou spaseni, neboť toliko oni mají Učení s velkým U. A každý, kdo toto jedinečné učení nezná, neuznává nebo nechce akceptovat je – no co jiné, nežli ďaur a po smrti přijde – kam jinam, než do pekla ? „Čtenáři“ se nad výrazem „peklo“ chápavě usmívají, protože ví, že peklo neexistuje. Ďauři a heretici nemohou ovšem nijak jásat neb se posléze octnou v prostředí neméně pochmurném – totiž v rozkladu. Budou semleti, rozdrceni, vylisováni, na prach a molekuly rozmetáni, a jejich atomy poslouží coby materie pro vznik dalších světů.

Když Toník zprvu slýchával toto konstatování, chvěl se dílem strachem a dílem radostí. Strachem před drtivými koly mlýna rozkladu a radostí proto, že si slastně uvědomoval, že coby poctivý čtenář, má předplacen lístek do nebe – totiž do duchovní říše.

Jak však šel čas, Toník si stále více uvědomoval, že „čtenářství“ samo o sobě nic neřeší. Je zapotřebí nejen Pravdu a její zákonitosti poznávat, ale také přesně podle poznaného žít. A to je kámen úrazu. Člověk – a Toník se k lidství hlásil – je natolik nenapravitelný a nepoučitelný, že není za žádných přirozených okolností schopen se změnit natolik, aby byl schopen podle Poselství „všechno v sobě učiniti novým“ a začít tak budovat království Boží na Zemi. Toník si nejprve myslel, že právě on sám je takovým duchovním lemplem, že se mu to nedaří a nedaří – ale když blíže poznal soukromý život mnohých „čtenářů“ – tak obyčejně brzy seznal, že právě ti nejhorlivější jsou od „všeho nového v sobě“ na míle vzdáleni. Tím ovšem i poznal, proč Ježíš kdysi prohlásil, že ti, kteří si myslí, že jdou první, přijdou až jako poslední a také pochopil, proč Abd-ru-shin neustále zdůrazňoval, že své Slovo přinesl výhradně pro jednotlivce a bránil se založení jakéhokoli svého „fanns-clubu“ – a skupinového přijímání jím přinesených informací, vedoucího vždycky k nějaké formě církevnictví.

Toník stále důrazněji nahlédal, jak se Hnutí Grálu stále více odklání od krásných a ušlechtilých zásad, Abd-ru-shinem zprostředkovaných a upadá do formalismu a pletichaření. Na přelomu tisíciletí došla situace až tak daleko, že „mezinárodní vedení“ Hnutí Grálu přistoupilo ke – staletími ověřené praxi umlčování nepohodlných členů; upalování mezitím poněkud vyšlo z módy, ale Toník věděl, že mnohý snaživý, horlivý a především vždy pravověrný funkcionář by si rád to své polínko do zkomírající hranice přiložil, ba i do plaménků trochu zafoukal, aby se lépe rozhořely – jen kdyby to šlo. Takže zatím zůstalo pouze u exkomunikací, kdy dotyčnému nešťastníku byl zakázán přístup na pobožnosti na Svaté Hoře v rakouském Tyrolsku, bývalém to sídle Abd-ru-shinově, což bylo – mimo jiné – spojeno s tím, že ostatní čtenáři byli hrubě na rozpacích, jak se k takovému heretiku mají chovat a někteří začali dokonce předstírat, že dotyčného vůbec neznají. Postižena byla řada lidí, z toho někteří i z bývalého Československa.

Toník si uvědomil, že Hnutí je na nejlepší cestě ke zkáze, protože zkažená setba přinese zkaženou sklizeň, což si ostatně přečetl právě v Abd-ru-shinově díle; napsal tedy nahoru na Horu mezinárodnímu vedení poníženou supliku, ve které prosil provedení revize exkomunikací alespoň těch lidí, které osobně znal a věděl, že se nedopustili ničeho špatného. Odpovědi se přirozeně nedočkal, protože „mezinárodní vedení“ se ze svého horského piedestálu hned tak s nějakým bezvýznamným červem nehodlalo vybavovat...

Události však začaly už jít samy svou cestou; s jídlem roste chuť a řada ušlápnutých lidiček zatoužila nějak se uplatnit, ukázat svoji moc a svou horlivost v ochraně svatého odkazu Abd-ru-shinova. I začalo se tedy kádrovat.

V Hnutí Grálu existuje obřad jakéhosi vnitřního slibu, že dotyčný bude věrně sloužit Bohu v intencích Poselství Grálu. Tento obřad se nazývá „zpečetění ke službě Světlu“ a každý adept před ním prochází jakýmsi přijímacím pohovorem. Na pobožnosti potom adept obdržel stříbrný rovnoramenný kříž v kruhu. Vyšším stupněm pak byl kříž zlatý, který vyjadřoval specializované povolání ke konkrétnímu úkolu. V době, kdy před lety procházel tímto děním Toník – bývaly pohovory přátelské a povznášející. Jak se mašinérie kádrování postupně rozebíhala, pohovory se měnily a najednou se z ničeho nic mezi hledajícího lidského ducha a jeho Boha samozvaně odvážili vřadit někteří vedoucí místních skupin, jejichž úkolem pouze bylo - organizačně zajišťovat činnost Hnutí. Tito lidé, vesměs „vyzbrojení“ zlatým křížem - si pak – v plynulé spolupráci s tzv. „zemským vedoucím“ – osobovali právo, které jim přirozeně nepříslušelo a rozhodovali, koho ke zpečetění „pustí“ a koho nikoli.

Jednoho krásného dne se stalo, že po zpečetění zatoužila i Magda, Toníkova žena. Magda je krásné, čisté stvoření, s hlubokým smyslem pro spravedlnost; někdy možná dost naivní, ale se srdcem plným lásky k Bohu, k lidem i k ostatním živým tvorům. Před lety se stalo, že Magda, které jinak dělá problém napsat osobní dopis, což je pro ni dílem na celé hodiny a někdy i dny, usedla a sepsala malou, několikastránkovou brožurku, kterou – z Toníkova hlediska poněkud pošetile – chtěla napravovat lidi a svět a proto ji nazvala OSLOVENÍ LIDÍ. V brožurce uvedla řadu argumentů, které ji přivedly k názoru, že lidé zatím dělají vše proto, aby Zemi zničili – a uvedla i některá doporučení, co mají lidé dělat, aby zachránili Zemi i sebe před Božím úderem. Brožurku sepisovala v době, kdy byla zcela nadšena přijímáním Abd-ru-shinových informací a nabyla nelogického dojmu, že i ostatní lidé musí cítit to, co ona. Proto usoudila, že z letargie nejlépe vyburcuje pospávající lidi tím, že při podpisu brožurky použije pseudonymu Abdrušinová – neboť Oskar Ernst Bernhard použil pseudonymu Abd-ru-shin, tedy „služebník světla“ vědomě a ona se také cítila být služebnicí světla.

Brožurku sepsala, vydala vlastním nákladem, utratila za to valnou část svých nevelkých úspor, ale nebyla zcela důsledná a tak vlastně nijak nezajišťovala cestu svého dílka mezi lidi, které chtěla burcovat. Byla to doba záplavy duchovně laděnou literaturou a tak se nelze divit, že se prodalo jenom pár výtisků a ostatní zmizely neznámo kam. Roky běžely, Magda měla jiné problémy a časem již uznávala, že s brožurkou to byl dosti bezvýznamný výkřik do tmy. Nicméně – a to je potřeba podtrhnout – v brožurce nebylo prakticky nic, pod co by se nemohl podepsat kterýkoli vyznavač Abd-ru-shinova učení. Nebyla to špatná brožurka; její význam pro čtenáře Poselství Grálu byl sice víceméně nulový, ale jsou tu i jiní lidé a těm mohla být brožurka docela přínosná.

Nu a nyní po létech, chtěla paní Magda dosáhnout přiblížení k Bohu posvátným aktem zpečetění. Leč oko svaté inkvizice bdělo. Slavný Velký inkvizitor toledský, jeho dominikánská Velebnost -Thomas de Torquemada by jistě nebyl pozornější, než „prověřovací komise.“ Magda „byla nedoporučena“ protože je nezralá a má některé nebezpečné myšlenky. Nebezpečnými myšlenkami byl především podpis Abdrušinová a zřejmě i text brožurky, kterou však žádný z komisařů nečetl. Proč taky, že ? Nám, inkvizitorům, postačí zkušenosti, které jsme druhdy nabyli v KSČ ! Na případného nestranného pozorovatele by muselo působit zvláště dojemně, že vedle nezralé „dámy v nejlepších letech“ - Magdy byl zralým uznán patnáctiletý mládenec, jehož hlavní předností bylo, že „při prověrkách“ téměř nemluvil a pokud něco ztrémovanýám hlasem pronesl, byl to citát z Poselství, který mu právě vytanul na mysli.

Ačkoli Abd-ru-shin na více místech jasně hovoří o tom, že vše máme ostře zkoumat a pokud již něco hodnotíme, tak je třeba hodnotit to, co je řečeno a ne toho, kdo řečené přináší, tito jeho nejfajnovější vyznavači tuto hlavní zásadu docela klidně zašlapali do země.

Ačkoliv se kádrovací akt Toníka dotkl jen nepřímo, postačil k tomu, aby vystřízlivěl docela. Bylo mu čím dál jasnější, že co je zaséváno, nutně bude i sklizeno – takže pokud něco směřuje do rozkladu, tak na jednom z čestných předních míst to bude Hnutí Grálu, pokud se ovšem nějak výrazně nezmění !

A stalo se: jednoho krásného, či spíše ošklivého dne došlo přímo na svaté Hoře mezi členy nejužšího mezinárodního vedení k těžkému střetu. Nešlo o nic menšího a posvátnějšího, než o peníze, majetek a moc. Ve třicátých létech minulého století vybudovali první Abd-ru-shinovi stoupenci na náhorní rovině zvané Vomperberg v Tyrolích překrásnou Osadu Grálu. Tato osada byla v prvé fázi celkem přirozeně vedena jako Abd-ru-shinův osobní majetek; mimo jiné i proto, že Abd-ru-shin si výslovně nepřál založení jakékoli oficielní skupiny příznivců nebo dokonce církve !

Jenomže – Němci obsadili Rakousko a za pár dní poté i Osadu na Vomperbergu. Abd-ru-shin byl zatčen Gestapem, jeho majetek zkonfiskován a nešťastný, drtivou většinou příznivců opuštěný Pán zanedlouho v domácím vězení umírá. Před svou smrtí vyslovil přání, aby jeho majetek, v jehož znovunabytí pevně doufal, byl převeden na nějakou mezinárodní instituci, např. nadaci, která by pečovala o rozšiřování jeho díla. Dnes už je celkem zbytečné uvažovat o tom, proč se tak nestalo a majetek byl i po válce stále veden jako soukromý majetek rodiny Bernhardtů. Dny přicházely a odcházely a vznešené dámy, tedy choť a nevlastní dcery Abd-ru-shinovy stárly. Dcera slečna Irmingard však měla schovanku, která se posléze provdala za gentlemana jménem Holzapfel. Pan „dřevěné jablko“ - „pro klid v domě“ přijal při sňatku jméno své choti - Bernhardt. Slečna Irmingard ve své závěti vyslovila přání, aby majetek přešel na dcery paní Holzapfelové – Bernhardtové, leč stalo se něco jiného. Paní onemocněla velmi zhoubnou formou roztroušené sklerózy, takže ještě předtím, než zemřela, musela být prohlášena nesvéprávnou. Několik hodin před prohlášením nesvéprávnosti převedla veškerý svůj majetek – nikoli na své dcery, jak si přála slečna Irmingard, ale na svého chotě.

Mezinárodní vedení Hnutí Grálu tak bylo postaveno před těžko řešitelný úkol a posléze mu nezbylo, než ustanovit pana Bernhardta, tedy absolutního majitele veškerého majetku movitého i nemovitého, nejvyšším vedoucím Hnutí. Nějaký čas to jakžtakž fungovalo, ale to se již hlásila sklizeň zkažené setby. Pan B. se ve své funkci neosvědčil – nebo možná viděl někomu příliš do karet – to už se asi nikdy nikdo nedozví. Bylo proto zapotřebí jej nějak odstavit. Záminkou k tomu byl milostný románek, který svatý muž prožíval při nemoci své choti s vychovatelkou svých dítek. Pan B. byl tedy zproštěn duchovního vedení a bylo mu svěřeno pouze hospodářské vedení Osady, která ovšem byla jeho majetkem, takže se s tím nedalo nic víc udělat. Pan B. v prvním překvapení z vývoje souhlasil - a dokonce podepsal dokument, který toto dění učinil oficielním a jež nesl hrdý název „Nové uspořádání.“ Staronovým duchovním vůdcem byl ustaven stařičký pan Herbert Vollmann, bývalý nejbližší Abd-ru-shinův spolupracovník.

Jenže pan B. si záhy uvědomil, že se nechal vyšachovat zcela naivně a zbytečně, protože je to on, kdo formou osobního vlastnictví Osady tahá za delší konec provazu. I usedl a sepsal několik dekretů: degradoval pana Vollmanna a exkomunikoval jej z Hnutí tím, že mu zakázal přístup na pobožnosti. Zrušil kanceláře „mezinárodního vedení na Hoře a odkázal je „do nížin“ jak se poeticky říká městečku Schwaz in Tirol, které se nachází v údolí Innu, těsně pod Vomperbergem. A ustanovil se duchovním a světským šéfem, tedy jakýmsi papežem Grálu.

Vetchý pan Vollmann tuto bezohlednou akci nepřežil; umírá několik dní po své exkomunikaci – všem dříve exkomunikovaným k jisté satisfakci, neboť i on se žel zúčastňoval předcházejícího inkvizičního dění.

„Mezinárodní vedení“ ovšem kontrovalo, pana B. odvolalo z funkce a prohlásilo, že se veškeré dění přesouvá do jednotlivých národních společností. Pan B. však také nelenil a provedl re-kontra: zlikvidoval stávající agendu a založil novou. Kdo z nositelů kříže se nyní chce zúčastnit slavnostních pobožností na Hoře, musí se mu hlásit do nové agendy. Je zřejmě jen otázkou času, kdy se budou muset nositelé kříže rozhodnout, kde chtějí být registrování, protože obojí je nelogické, nevhodné a proto asi časem nebude možné. Zatím vládnou všeobecné rozpaky, co a jak bude dál ...

A jak už to ve světě chodí, jeden jasnovidec tvrdí, že nad hlavou pana B. vidí světelný sloup a v něm vznášející se bílou holubici, což jasně dokazuje, že právě pan B. je tím pravým a vyvoleným nástupcem Abd-ru-shina, zatím co druhý specialista vece, že světelný sloup s holubicí vidí nad hlavou pana Spricka – takto nového, „nížinného“ vedoucího mezinárodního Hnutí a nad hlavou pana B. – který lákal ovečky mj. i v Praze, viděl černočerné temnoty, ze kterých vystrkoval své spáry snad samotný Lucifer.

V této neradostné atmosféře nedalo Toníkovi moc práce pochopit, že jeho cesta nevede ani s jednou skupinou, často dosti „nečtenářsky“ se vzájemně osočujících čtenářů a hledal proto cestu novou, kterou započal novým studiem Poselství a srovnáváním nabytých informací s prožívanou skutečností v současnosti.

Teprve nyní, kdy už přebolelo poznání, že ani Poselství neudělá z lidí anděly, si Toník povšiml, že ne všechny kapitoly a přednášky, v Poselství zařazené mají stejný význam. A částečně pochopil i zeleno – černý rozpor. Tímto označením se mezi některými čtenáři označoval rozpor mezi dvěma verzemi Poselství. Za Abd-ru-shinova života vyšlo Poselství v černé vazbě, ve kterém autor říká, že zprostředkoval Slovo Boží, na kterém nemůže být a nikdy nebude změněno ani písmenko, ne tak celé slovo. Po válce, kdy již Abd-ru-shimn nežil, bylo vydáno Poselství v zeleném přebalu. Je v něm však proti původnímu znění kupa změn, počínaje přeházením sledu přednášek, přes vypuštění dalších, až po úpravu některých textů. Oficielní kruhy vždy tvrdily, že jde o tzv. „vydání poslední ruky,“ kdy autor na konci svého života dílo přehodnocoval a upravoval, na což má každý autor přirozené právo. Což je sice naprostá pravda, ale proč tedy předtím tentýž autor tvrdil, že v jeho textech nelze změnit ani písmenko – nebo proč se alespoň o důvodech provedených změn nezmínil třeba v předmluvě, což by zcela jistě učinil každý bezvýznamný pisálek ? Toto téma bývalo v „kruzích Grálu“ – jak se nazývají místní sdružení - vždy tabuizováno a nesmělo se o tom nahlas mluvit, protože by to vyjadřovalo nedůvěru ke vznešeným dámám, které byly držitelkami autorských práv.

Upřímně vzato: uvážíme-li, jak se vznešené dámy zachovaly k Abd-ru-shinovu přání převést jeho majetek po válce do společných rukou, nemohli bychom se nijak divit, kdyby dámy byly ochotny – pod tlakem okolností – i k jisté revizi Poselství, k němuž držely autorská práva - zvláště když uvážíme, že z knihy zmizely především informace, hovořící o Němcích jako o vyvoleném národu, jakož i další informace, které se jakýmkoli způsobem zmiňovaly příznivě o Německu, což se po válce jaksi nenosilo. Toník se proto ani nedivil, že jedné z prvních exkomunikací se dočkal pan K. který „na truc“ vydal reedici původního „černého“ Poselství, ačkoliv k tomu neměl od „Hory“ nový puvoir.

Co tedy pro Toníka z nového studia Poselství vyplynulo ?

Mnoho věcí: jako hlavní poznání přišlo pochopení, proč autor Poselství tolik zdůrazňoval, že svaté Slovo přináší výhradně jednotlivcům a proč si nepřál založit žádnou církev, ale ani žádnou organizovanou skupinu přívrženců. Obával se totiž zbožňování své osoby, neb by to mocně přispělo k degradaci jím podaných informací, což se později i stalo.

Toník také pochopil, jak ošidné je přijímání zprostředkovaných informací, zejména tzv. „jasnovidných“ – které se tváří jako že jsou „podle Abd-ru-shina,“ ale většinou jde pouze o projekci vlastního niterného života a především „zbožných přání“ dotyčného autora, které hledajícího většinou nijak nemohou posunout vpřed, ale naopak ho zavádějí. A konečně – i při vší úctě k Poselství jako ke zjevené Pravdě – není dobré všechna tvrzení v této knize knih slepě přebírat a bez vnitřního pochopení papouškovat dál, ale naopak je třeba vše ostře zkoumat. Vypovídací hodnota všech podaných informací není totiž úplně stejná; na příklad vedle výkladových informací podal Abd-ru-shin řadu prorockých vizí, z nichž se zhruba za tři čtvrtě století po tom, co byly proneseny, nic neuskutečnilo. Oficielně to bylo „čtenářům“ při jejich „nevhodných“ otázkách vysvětlováno „zklamáním lidstva“ a také tím, že Abd-ru-shinovy informace jsou nadčasové a nelze na ně brát pozemská časová měřítka.

Toník ovšem cítil, jak tato vysvětlení mocně kulhají na obě nohy – protože jednak posléze vyšlo najevo, že Abd-ru-shin nehovořil o žádné vzdálené budoucnosti, ale naopak o době blízké, které se měli lidé z jeho okolí „na vlastní kůži“ dožít – to na straně jedné, a obhajoba neuskutečnění předpovědí „zklamáním lidstva“ silně připomíná církevní dogmata, která nahrazují nedostatek faktů a tak přemosťují mezery v poznání a vědění – což právě Abd-ru-shin velmi ostře kritizoval a tepal.

Tím, že fundamentalističtí přívrženci až příliš Abd-ru-shina zbožnili, ztratili postupně jakýkoli smysl pro realitu. Ačkoli Abd-ru-shin neustále zdůrazňoval, že entita, nacházející se v hrubém těle je i při nejvyšším původu a nejlepším vedení, tomuto svému tělu natolik poplatná, že není možné jen tak se vysmeknout a napojovat se bez omezení „až nahoru“ – a jako příklad uváděl, že Ježíš, jsa v hrubém těle, nemohl – i kdyby sebevíce chtěl - sestoupit z kříže, na kterém byl přibitý, a to i přesto, že jeho podstata byla Božského původu, „čtenáři si to „vysvětlili po svém.“ Jistěže tím Abd-ru-shin chtěl upozornit na to, že ani on – přes svůj vysoký prapůvod - nemůže všechno, ale to „čtenářům“ nevadilo a nebyli ochotni připustit, že by se jejich idol mohl v něčem třeba i mýlit anebo že by některé problémy mohl třeba formulovat nepřesně.

Je docela možné, že lidstvo opravdu zklamalo, ale toto jednak nemohlo být pro vyslance z nejvyšších sfér překvapením, protože lidstvo zklamalo zatím vždycky, když opravdu o něco šlo a jednak se dění vyvíjelo postupně. Navíc – hlavní zklamání Abd-ru-shinovi nepřineslo ani tak lidstvo jako celek, ale především jej zklamali „čtenáři,“ tedy přívrženci, žijící kolem něho. Ti lačně přijímali dary Poznání, které jim Abd-ru-shin zprostředkovával – ovšem brzy se začali cítit jedinými vyvolenými. Po příchodu Gestapa na Vompergerg však rychle zapomněli na všechny sliby a dobrá předsevzetí a patřili k prvním, kteří prostor rychle opustili. Těchto pár lidí tedy skutečně Abd-ru-shina zklamalo, ale o zklamání celého lidstva nemohlo jít ani omylem – především proto, že počet lidí, kteří Abd-ru-shinovo dílo poznali, se v době příchodu Gestapa pohyboval na úrovni několika set, případně několika málo tisíclidí, především z Německa, Rakouska a Čech.

Proto je nutné připustit, že musí být ještě nějaký jiný důvod, proč se Abd-ru-shinovy předpovědi zatím nesplnily. Toníka napadlo, kolikrát Abd-ru-shin hovořil o tom, jak těžko se mu převádějí informace, které získával v obrazech, do těsných forem omezené lidské řeči. Právě při této transformaci mohly vzniknout některé chyby. Další chyby pak mohly vzniknout docela jednoduše tím, že lidé něco špatně pochopili a následně sami dále zkomolili.

Toníka, který se v mládí vypracoval v amatérského astronoma se slušnými znalostmi v oboru, zejména fascinovaly ty části Abd-ru-shinova díla, kdy autor hovoří o příletu velké komety, či hvězdy, která brzy přiletí k Zemi a „sjedná tu pořádek.“ Hodiny a hodiny Toník přemítal, jak to mohl Abd-ru-shin myslet, když na první pohled je toto podání pro člověka s astronomickým vzděláním naprosto nesmyslné Přílet nějaké hvězdy by sluneční soustava jednoduše nemohla tolerovat a nastal by gravitační kolaps, který by v horším případě celou sluneční soustavu zničil a v případě lepším by se planety „jenom“ Slunci rozeběhly na všechny strany vesmíru – což by rovněž znamenalo konec pozemského života vůbec. A s kometami je to podobné. Jednak zatím není známa žádná taková, která by mohla předpověď splnit a pokud by se objevila, což přirozeně nelze vyloučit, pak by nastal podobný problém jako s příletem nějaké hvězdy – buď by proletěla víceméně neškodně kolem nebo by nastalo – bum – a s tím spojené velké poškození Země a zničení téměř všeho života. Nic takového ovšem Abd-ru-shin nepředpokládá – naopak hovoří o tom, že po této události bude Země obrozená a přeživší část lidstva vykročí k budování „tisícileté“ říše míru a dobra – tedy jakéhosi předobrazu duchovních plání původní domoviny lidstva...

Bylo tedy jasné, že nejméně „astronomická“ část Poselství je mylná – nebo alespoň nepřesně interpretovaná. Diskutovat o problému ovšem nebylo s kým. Profesionální astronomové byli většinou materialisté a drtivá většina „čtenářů“ zase postrádala byť jen elementární astronomické znalosti a na Toníkovy dotazy se dívala dílem jako na provokaci, dílem jako na herezi, protože v „naší svaté Knize“ přece nemůže být něco uvedeno nesprávně. Toník se s problematikou dlouho mořil - protože Abd-ru-shinovo podání v Poselství bylo jinak natolik frapantní a koherentní, že každý poctivě hledající musel dříve nebo později přijít k poznání, že je to vskutku Slovo zjevené Pravdy. A najednou lze v některých pasážích nalézt očividný – Toník se na to obával i jen pomyslet – víceméně blábol.

Ale kdo hledá, najde ! Tato stará pravda se Toníkovi již mnohokrát osvědčila a zabrala i nyní. Přehraboval se ve své astronomické knihovně a pojednou jím jakoby projel kulový blesk. Abd-ru-shin přeci říkal, že přiletí kometa, či snad hvězda, ale také řekl, že už letí ! Ale Abd-ru-shin nebyl astronomem a odborná terminologie mu zřejmě nebyla příliš známa. Co když – „ano, tak je to“ – chtělo se Toníkovi téměř vykřiknout. Všichni čekáme nějaké hmotné těleso, prostě obrovský šutr, protože takový smysl dávalo Abd-ru-shinovo sdělení. Jenže, co když Abd-ru-shin nehovořil v pozemsky správných odborných kategoriích a namísto komety, či hvězdy viděl svým duchovním zrakem přibližující se záření ? Záření tělesa, fyzicky vzdáleného, ale záření, každou vteřinou se přibližující o neuvěřitelných 300.000 km ? Toník horečně přemýšlel, které těleso by mohlo splňovat jeho novou teorii. Věděl, že ve vesmíru některé hvězdy v určité fázi svého života se takříkajíc naštvou a vybuchnou. Astronomové tomu říkají, že vzplála nova. Nova ovšem pro nás nepřichází do úvahy; Kdyby se Slunce stalo novou, tak bychom i se Zemí rovnou shořeli; naštěstí je jinak naprogramováno a astronomové to vědí. A nova z vesmíru ? Jevila by se jako jasnější hvězda nebo planeta, dejme tomu, že by svítila jako Jupiter nebo Venuše, tedy nic takového, co by mohlo nějak výrazněji ovlivnit pozemský život.

Ale je tu ještě jeden fenomén, mnohem závažnější: supernova ! To se už se některá hvězda naštve moc a moc, vybuchne a během velmi krátkého časového úseku se doslova vyzáří, přičemž je schopna vydat tolik energie jako třeba milion Sluncí. Supernov známe z dějin několik, ale všechny jsou nesmírně daleko, takže je na obloze víceméně nevidíme. Kdyby však taková supernova vzplála v relativně „blízkém“ vesmíru, v okruhu nějakých 1.500 – 2.500 světelných let, pak by na naší pozemské obloze mohla dosáhnout jasu třeba i jako druhé Slunce. A to by už s naší planetární matičkou dokázalo pořádně zamávat. I když stelární (hvězdná) astronomie nebyla Toníkovou specializací, protože se vždy více zajímal spíše o planety a vůbec o tzv. blízký vesmír, dovedl si jednak spočítat a jednak představit vliv takového úkazu na pozemský život. Přitom by byl děj naprosto přesně v souladu s Abd-ru-shinovým tvrzením. Supernova již pravděpodobně vybuchla a její záření se k nám řítí temnými propustěmi kosmu, avšak ještě k nám nedorazilo, takže zatím můžeme dlít v sladké nevědomosti...

Toto zjištění ovšem staví Abd-ru-shinovy předpovědi do zcela jiného světla. Abd-ru-shin se tedy zřejmě nemýlil. Mimo jiné totiž řekl, že „hvězda“ by přiletěla tak jako tak, protože tvoří Stvořitelovu pojistku, proti případné zpupnosti jeho výtvorů, tedy nás lidí. A také řekl, že to, jak na nás „hvězda“ zapůsobí máme sami v rukou. Ano – je to přesně tak, při „vhodné“ vzdálenosti mohl opravdu Tvůrce poměrně jednoduše naprogramovat sílu záření tak, aby duchovně vysoko stojící a tedy éteričtější jedince záření posílilo, a naopak, nízké bytosti, které odmítají vývoj by záření mohlo silně omezit, ano – až úplně spálit. Země se svým lidstvem je na tom sice spíše hůře, než lépe, ale zřejmě úplně spáleni nebudeme. Každému se dostane co jeho jest. Duchovně vývojově výše stojící jedinci budou umět více záření propustit a proto je toto tolik nepoškodí, jako jedince hutné, nízké úrovně, kteří se naopak budou snažit co nejvíce záření si „přisvojit.“ Tak může být lidstvo celkem nenásilně a pohodlně protříděno, takže se klidně může naplnit biblické, že dva ořou na poli, jeden bude vzat a druhý ponechán, dvě půjdou ke studni pro vodu a jedna bude vzata a druhá ponechána ... Z hlediska kosmického záření je ovšem opravdu každá předpověď jenom rámcová a tak naprosto není možno zazlívat Abd-ru-shinovi, že jím spatřená vidění netlumočil naprosto přesně.

Když se Toník ve svých myšlenkových pochodech dostal až k tomuto bodu, výrazně se mu ulevilo, protože věřil Abd-ru-shinovi a s tímto vysvětlením padla Toníkova poslední pochybnost, zda Abd-ru-shin je, či není avatarem, zvěstujícím vybraným jedincům počátek nových dějin lidstva. Toníkovi se tímto také ujasnilo, že výběr lidských duchů, kteří měli právo na poslední varování, neprovedl ani Bůh na nebesích, ani Ježíš, ba ani Abd-ru-shin, ale selekci si provedli lidé sami, každý sám za sebe. Nevěřícím, líným a nemyslícím duchům tak zůstalo Abd-ru-shinovo podání zakryto sedmi pečetěmi a zřejmě není daleká doba, kdy nastane na Zemi pláč a skřípění zubů.. „Alea iacta est „ – proběhlo Toníkovi hlavou – „Kostky jsou vrženy...“


[Obsah] [Následující kapitola >>>]