Kacířské Orákulum

/Kniha dvou tváří /

Slabé vyvolil Bůh,

aby zahanbil silné.

Úvod

Na sklonku roku 2002 vrcholilo mé sedmileté úsilí při hledání podstaty lidského života. Dokument s výmluvným názvem "Mlčení" měl definitivně ukončit mou spontánní literární tvorbu, inspirovanou vlastním, biblickým pátráním. Sedm let jsem tajně doufal, že snad poznám Autora. A stejně v skrytu věřil, že navážeme důvěrný vztah.

Rozumně vzato, bláznivá pošetilost.

Ale tu největší pošetilost, kterou jsem skutečně a jen s těžkým srdcem překonával byla tradiční představa, že vše co jsem za sedm let napsal vzešlo z mé hlavy.

Nic ztratím přiznáním, že právě nyní, kdy k nemalé nelibosti své ženy opět začínám psát, mám vedle sebe další, pohodlnější židli. A když končím, než jdu spát, nezapomenu poděkovat. V počátcích jsem ani netušil, komu že jsem to vlastně děkoval. Ale slušnost je slušnost a já měl stále důvod k vděčnosti.

Sedm neobyčejných let a vysloužil jsem si víc než jen přízeň Autora.

Mé uspokojení ale provázel stín, palčivá otázka.

Proč? Proč právě já?! Ateista, bývalý komunista a stárnoucí policista musím podrývat tradici, kterou naši otcové budovali po tisíce let. Kde se vzala posedlost jenž mne přinutila vzít do ruky Bibli a zaobírat se událostmi té nejzazší lidské minulostí. Sedm let jsem sváděl těžký vnitřní boj s vědomím směšnosti vlastního počínání. A když bylo nejhůř a já už nevěděl kudy kam, tehdy jsem se upnul k dětem, které jsme s ženou vychovali. Nemáme majetky, jenž bychom jim mohli odkázat. Proto jim odkazujeme to nejcennější. Naši vlastní zkušenost z poznání podstaty Života. Aby slepě neopakovali chyby jichž se dopouštěli rodiče. A měli šanci dokázat to, co my v tomto životě nedokázali. To do nich jsem vložil veškeré naše naděje. Zejména do svého jediného syna. Na něj jsem myslel a na své vlastní mládí. Jak prostoduché a naivní byly mé představy o Životě a kudy se můj život skutečně ubíral.

Po dopsání "Mlčení" jsem nepřepokládal, že bych snad mohl ještě více z Bible pochopit, natož aby to stálo za sdělení. Ta pošetilost! Té se neoprostím zřejmě nikdy. Prvním nadějným příslibem mi bylo pochopení podstaty budoucnosti. Že věštění není čtení budoucnosti.

"Věštění je pochopení minulosti a její spravedlivé a pravdivé promítnutí do budoucnosti!"

Oko za oko, zub za zub.

Zabil jsi? Budeš zabit!

Podvedl jsi? Budeš podveden!

Obelhal jsi? Budeš obelhán!

Okradl jsi? Budeš okraden!

Nejen pro dnešní lidí, strašlivá představa. Odporná a bytostně nepřijatelná! Že? Ale to je kosmický, nikoliv lidský zákon. S lidskou krutostí, prohnaností a pomstychtivostí to nemá naprosto nic společného.

Tak jako ve fyzice. Naprosto nic se neztrácí!!! To je Spravedlnost s absolutní odpovědností za vlastní činy. A nejen za činy.

Co mne ale skutečně přimělo, abych znovu sedl k počítači a začal psát bylo nalezení odpovědi na tu nejpalčivější otázku původu směšnosti vlastního počínání. Proč ke své nelibosti právě já musím takové věci psát.

Vážení, jde o válku bohů ve které jsme my lidé od nepaměti nuceni vystupovat. V té poslední bitvě byl poražen bůh Komunismu. Jmenoval se Karel Marx a zemřel dříve než mohl být svědkem své vlastní porážky.

Zvítězil bůh Demokracie. Všichni demokraté od pravicových po levicové, přes křesťanské a nezávislé mají důvod k oslavám. Já, jako bývalý komunista zcela přirozeně nemám mezi jásajícími co pohledávat. A taky proč?! Vždyť štěstím zpití vítězové vůbec netuší, jaké jméno má bůh Demokracie.

Bůh Demokracie má jméno Money - Prachy.

Bůh Komunismu zemřel, ale bůh Demokracie nikdy ani živý nebyl!!!

Všichni mrtví slepě přihlížejí přípravám lidstva na další bitvu války bohů.

Ne, nebude to boj Dobra a Zla.

Bude to veliká bitva bohů Demokracie. Proti sobě nastoupí Dolar a Euro. A kdo má všech pět pohromadě dovede si spočítat, kdo bude poražen. Bude to člověk, chátra, která jako vždy ponese veškeré následky.

Sedm let jsem psal o jediném Bohu. O Bohu nad všemi bohy. Jen on je živý a dává život. Jeho jméno je Hospodin. Jen proto, že mám co nového sdělit, budu pokračovat.

Má tvorba nemá literární ani autorské ambice. Nejde o prestižní ani komerční záležitost a nehodlám s uctívači dřeva a kamene polemizovat. Píšu o životě. Jde o dokument z mého života. Z mého pokladu dávám zcela nezištně. Z pokladu, který mi beztak nepatří! Je to permanentní reportáž jak jsem jej objevoval.

Bez dlouhé policejní praxe bych sotva co pochopil. A proto hned v úvodu musím každého znovu a upřímně varovat. Pokud cokoliv z mé práce pochopíte a ten svůj poklad objevíte, nedejte na sobě nic znát. Dál musíte mrtvé hrát. S tisíciletou tradicí budete bojovat. Je pouze jeden spojenec, který při vás bude vždy věrně stát. Jen na něj můžete spoléhat.

A kdo přečte a pochopí, nezapomene vrátit se k tomuto úvodu a pečlivě jej z knihy odstraní. To aby vás nikdo z mrtvých nemohl usvědčit. Mrtvého je třeba za všech okolností hrát. Divit se musíte, kdo vám to mohl udělat!? Poznáte ten zcela nepatrný rozdíl. Že ostatní to vůbec nemusejí hrát. Přitom nic nebudete postrádat. Vše vám přejde do krve. Jen tak to přežijete.

A že jste z počátku nevěřili a starého policejního psa zatratili?! Není třeba litovat, ale tím více je třeba na Spravedlnost pamatovat.

Oko za oko, zub za zub.

Nezatracuj a nebudeš zatracen.

Odpust a bude ti odpuštěno!

I.

Když jsem před osmi lety s psaním na biblická témata začínal, ovládala mne touha sdělit čtenáři co nejvíce. Nyní se opět pokusím o strohou věcnost. Každého, komu tato práce přijde do rukou chci tak přinutit, aby přemýšlel o Životě a jeho smyslu. Ale především o své vlastní životní roli.

Na počátku 3. tisíciletí je to vpravdě pošetilost. Člověk má prakticky veškeré vědění lidstva na dosah ruky. Myšlenky stačí pouze vyhledávat a přejímat. Mediální a informační božstvo ke všeobecné spokojenosti ovládá mysl většiny lidí. Vlastní myšlenková produkce je potlačena již v zárodečné formě. Ono, rozumně vzato, vlastní myšlenky by mohly nepřipraveného člověka leckdy dost šeredně zaskočit.

Ne, ničeho takového se nemusíte obávat. Naopak, mou snahou je aby to byly především vaše vlastní myšlenky, které ve vás vyvolají úžas. Mohl bych vzpomínat kolikrát já sám za posledních osm let nad Biblí úžas zažil. Je to nepopsatelný stav, který bez vlastního přičinění lze sotva zakusit. Jen stěží lze nalézt přirovnání. Je to podobné, jako když ve snu vidíte krásnou dívku a ona vás druhý den osloví na ulici. Nebo v padesáti potkáte svou první lásku. Je to jako když, z čista jasna, vedle vás z nebe udeří blesk a nebo z vedení vysokého napětí spadne drát. Roky denně chodíte známou cestou a najednou vidíte věci, které tam vždy byly, jen jste je prostě neviděli. Miliony věřících po staletí dennodenně otevírá Bibli až jednou, z čista jasna, uvidíte na co všichni pouze hleděli.

Nabízím poznání počátku stvoření a klíč k pochopení Bible. A možná i víc. Tím klíčem je kniha Jóbova. Ne že by to byl jediný klíč, ale podle mého soudu je veskrze universální. Jen znovu podotýkám, nic nehodlám měnit. Pouze tradičním představám vdechnu život! A pokud bude třeba Bibli citovat, pak opět z ekumenického vydání z roku 1985, vydala Biblická společnosti v ČSR 1990.

Nepředpokládám, že by každý přesně věděl o čem Jóbův příběh je. Ani já po osm let nechodil s Biblí denně spát a ještě před rokem mi dělalo problém Jóbův příběh vůbec nalistovat. Je k nalezení za knihou Ester, na stranách 418-447. A kdo již četl v Novém zákoně některé ze čtyř svědectví o životě Ježíše, pak hned první svědectví Matoušovo svým rozsahem odpovídá Jóbovu příběhu. Pokud se do Jóbova příběhu pustíte sami, doporučuji pozornosti zasvěcenou teologickou předmluvu redakce. Já pro úvodní orientaci vybral slova z pera historika, mému srdci blízkému.

Těžko se hledá kategorie, do níž by šla zařadit tak záhadná a trýznivá kniha Jóbova. Tato nádherná esej zabývající se problémem teodicey a zla fascinuje učence i obyčejné lidi a po dva tisíce let je pro ně hádankou. Carlyle ji nazval "jedinou z nejzávažnějších věcí, která kdy byla napsána perem". Ze všech knih Bible měla největší vliv na další spisovatele. Ale nikdo neví, o co jde, odkud pochází a kdy byla napsána. Je v ní přes 100 slov, která se jinde nevyskytují a zřejmě způsobovala nepřekonatelné potíže starověkým překladatelům a písařům. Podle některých vědců pochází z Edómu - ale o edómském jazyce víme velmi málo. Podle jiných hypotéz byl tím místem Cháran u Damašku. V babylonské literatuře najdeme povšechné paralely. Už ve 4. století po Kr. se křesťanský učenec Theodor z Mopsuestie domníval, že byla odvozena z řeckého dramatu. Také byla prezentována jako překlad z arabštiny. Ta různorodost názorů na její původ a vliv paradoxním způsobem svědčila o její univerzálnosti. Neboť, konec konců, Jób klade zásadní otázku, která je záhadou pro všechny lidi, a obzvlášť pro ty, kteří mají silnou víru: proč nám Bůh provádí tyto strašné věci? Jób byl knihou pro starověk a je knihou pro moderní dobu. Je obzvlášť knihou pro Židy - pro ten vyvolený a decimovaný národ. Především je knihou pro holocaust.

Jób je impozantním dílem hebrejské literatury. Kromě Izajáše není žádná jiná kniha Bible ve svém celku tak nabitá obraznými metaforami. To je přiměřené pro její námět, kterým je spravedlnost Boha. Jako dílo morální teologie je kniha nezdarem, protože problém teodicey uvádí autora do zmatku stejně jako každého jiného. Ale při tom neúspěšném snažení autor problém rozšiřuje a předkládá určité otázky o vesmíru i způsob, jak by na něj měl člověk pohlížet. Jób je plný přírodopisu oděného do poetické formy. Uvádí fascinující seznam organických, kosmických a meteorologických jevů. V kapitole 28 se například neobyčejným způsobem popisuje dolování ve starověkém světě. Pomocí tohoto obrazu se nám naskýtá výhled na téměř neomezený vědecký a technologický potenciál lidské rasy a ten je pak postaven do protikladu s nenapravitelně slabými morálními vlohami člověka. Autor Jóbovy knihy nám tak sděluje, že ve stvoření existují dva řády - fyzický a morální. Nestačí pochopit fyzický řád světa a být jeho pánem. Člověk musí přijmout morální řád a řídit se jím. Z toho důvodu si musí osvojit tajemství Moudrosti. Toto vědění je ale naprosto jiného druhu než, řekněme, důlní technologie. Moudrosti se člověku dostalo, jak Jób mlhavě chápe, ne tím, že se snažil proniknout do uvažování a pohnutek Boha v bolesti uštědřovaných ran, ale pouze poslušností, pravým základem morálního řádu: "A řekl člověku: ´Hle, bázeň před Hospodinem, to je moudrost; a vzdálit se od zla je porozumění.´"

Stejnou pointu ve své básni o moudrosti nazvané Ecclesiasticus vyjadřuje znovu Sírachovec. V kapitole 24 píše, že když Adam zhřešil, pojal Bůh nový plán a dal tomuto svému tajemství bydliště v Izraeli. Židé měli nalézt moudrost skrze poslušnost k Bohu a naučit lidstvo, aby to dělalo stejně. Měli svrhnout existující, fyzický, profánní řád a nahradit ho morálním řádem. Další, kdo tuto pointu důrazně zopakoval, byl - paradoxně - sektářský Žid Pavel z Tarsu. V dramatickém úvodu ke svému Prvnímu listu Korintským cituje Pána: "Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu" a dodává: "Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé....[proto] co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné." Jóbova kniha tak krom záhad a zmatků znovu přináší výpověď o božské roli Židů při změně existujícího řádu a profánního způsobu pojímání věcí.

Vítám každého, kdo je odhodlán bez zaujatosti řešit nejožehavější problémy lidského života. V údivu se skláním před zájmem čtenáře, neboť drtivá většina dnešních lidí má v otázce smyslu života zcela jasno. Sebeuspokojení je tak zbavuje schopnosti cokoliv objevit. Ne, nehodlám nikomu lichotit či stranit, to bych byl brzo smeten. Jen každému přeji vnímavé srdce. Budeme řešit záhady tak dávné minulosti, že si pro jistotu sedněte a dobře se držte. Opona se zvedne, aby již nikdy nepadla. Kolik vydržíte, tolik pochopíte a hořkosti Pravdy se již nikdy nezbavíte!

Při zpracování informací starých tisíce let využijeme zkušenosti ze současnosti. Tak jako je dnešním uživatelům PC běžně známo, že před uložením na disk se informace komprimují a pro práci se musí opět "rozbalit", budeme rovněž dávno komprimované informace uložené v Bibli "rozbalovat." Bez vnímavého srdce se však rozhodně neobejdete.

Účinkující uvedeme na scéně s níž se na divadle asi mnohý setkal. Začneme hlavním hrdinou, Jóbem.

Byl muž v zemi Úsu jménem Jób; byl to muž bezúhonný a přímý, bál se Boha a vystříhal se zlého. Narodilo se mu sedm synů a tři dcery. Jeho stáda čítala sedm tisíc ovcí, tři tisíce velbloudů, pět set spřežení skotu a pět set oslic. Měl také velmi mnoho služebnictva. Ten muž předčil všechny syny dávnověku. Jeho synové strojívali doma hodokvasy, každý ve svůj den, i zvali i své tři sestry, aby s nimi hodovaly a pily. Když uplynuly dny hodokvasu, Jób pro ně posílal a posvěcoval je. Za časného jitra obětoval oběti zápalné za každého z nich; říkal si totiž: "Možná, že moji synové zhřešili a zlořečili v srdci Bohu." Tak činil Jób po všechny dny./Jb 1,1-5/

Již z úvodní informace je patrné, že Jób byl ve své době mimořádně společensky úspěšný. A to nejen ekonomicky, vyzdvihovány jsou především jeho nevšední morální kvality. Očividným protikladem Jóbova životního stylu jsou jeho potomci. Na rozdíl od svého otce si s morálkou a bohabojnosti hlavu vůbec nedělali. Zámožný otec jim poskytoval vše co vyžadoval jejich bohémský život. Sedm bratrů snadno svedlo k zahálčivému životu i tři sestry. Jestliže všichni lidé měli dobrý důvod Jóba obdivovat a uctívat, pak jeho dětem mohli v skrytu duše závidět. Sotva kdo dokázal odmítnout pozvání na jejich pověstné hodokvasy. Nic nového pod sluncem. Každá doba má svou "zlatou mládež".

Ale to nejdůležitější. Můžete Jóba obdivovat, jeho dětem závidět, ale nesmíte přehlédnout, že náš hrdina Jób má strach! S úzkostí, leč zcela nečinně přehlížel chování svých potomků. Když končily velkolepé hodokvasy, ze strachu, že možná jeho synové hřešili a zlořečili v srdci Bohu, přinášel za ně oběti. Jaký vztah měly děti ke svému otci svědčí dostatečně výmluvně skutečnost, že Jób musel pro své syny posílat! Sami by totiž vůbec nepřišli.

Tak, tím je rozbalena prvotní, v Bibli komprimovaná informace. Co znovu podtrhuji, že Jób byl muž, kterému mohl ve své době skutečně každý závidět. Nikdo ale netušil, jak úzkostný strach Jóba trýznil. Právě na to soustředíme pozornost. Vynaložíme maximální úsilí k nalezení pramene Jóbova strachu. Neboť i pro samotného Jóba to byla záhada.

Než pokročíme dál, připomenu, že musíme důsledně odlišovat historickou rovinu Jóbova života od naší současné roviny, kterou budeme jako pozorovatelé bezděčně promítat do událostí před tisíciletími.

Sluší se však uznat, že stejně jako Jóbovi je i pro současnou medicínu příčina neurózy obestřena tajemstvím. Nicméně, dnešním doktorům to ani v nejmenším nebrání neurózu "léčit".

Hlavní hrdina je na scéně v dostatečně jasné podobě a přichází okamžik, který zpravidla diváci nevidí, neboť se odehrává za staženou oponou. Jeviště se otáčí o 180° a Autor před námi uvádí druhou, tentokrát nebeskou scénu.

Nastal pak den, kdy přišli synové Boží, aby předstoupili před Hospodina; přišel mezi ně i satan. Hospodin se satana zeptal: "Odkud přicházíš?" Satan Hospodinu odpověděl: "Procházel jsem zemi křížem krážem." Hospodin se satana zeptal: "Zdalipak sis všiml mého služebníka Jóba? Nemá na zemi sobě rovného. Je to muž bezúhonný a přímý, bojí se Boha a vystříhá se zlého." Satan však Hospodinu odpověděl: "Cožpak se Jób bojí Boha bezdůvodně? Vždyť jsi ho ze všech stran ohradil, rovněž jeho dům a všechno, co má. Dílu jeho rukou žehnáš a jeho stáda se na zemi rozmohla. Ale jen vztáhni ruku a zasáhni všechno, co má, hned ti bude do očí zlořečit." Hospodin na to satanovi odvětil: "Nuže, měj si moc nade vším, co mu patří, pouze na něho ruku nevztahuj." A satan od Hospodina odešel./Jb 1,6-12/

Komprimované informace z nebeského prostředí je třeba rozbalovat s mimořádnou vnímavostí. Věci by rozhodně neprospělo marnit čas vytvářením Hospodinova obrazu. Židům to bylo Desaterem důrazně zakázáno a nehodlám tento zákaz jakkoliv zpochybňovat. Zcela se spokojíme s hlasem Hospodina. Patrně jde o slavnostní příležitost s formální obřadností. Celá nebeská scéna je úchvatná s dokonalou harmonií barev a zvuků. Je to pochopitelné, vždyť scénu zcela ovládli synové Boží. Překvapivě vstupuje Satan který zcela zjevně k vybrané společnosti nepatří a narušuje božskou harmonii. Pohodu a půvab pomalu střídá údiv, všeobecné rozpaky a napětí. Ale i Satanovo chování nasvědčuje, že do této společnosti přišel jen se sebezapřením. Nezná důvod proč byl pozván a netuší co jej čeká. Dříve než mu některý syn Boží stačil položit otázku, promlouvá Hospodinův hlas. Právě Satana oslovuje jako prvního a všem je rázem jasno, kým byl pozván. Smysl Satanovy přítomnosti však zůstává i synům Božím nejasný. Hospodinův dotaz, odkud přichází, zvyšuje u Satana nejistotu. Nechápe co to má znamenat. Vždyť Hospodin přece velmi dobře ví odkud přichází. Kdo je a odkud přichází vědí stejně dobře i všichni synové Boží. Satan je spolehlivý služebník, proto budeme sledovat, jak poslouží Hospodinovu záměru. Nicméně je ostražitý a volí obezřetnou odpověď "procházel jsem zemi křížem krážem" aby tak vyjádřil loajalitu a dal přítomným na vědomí, že veškeré pozemské dění má zcela pod kontrolou. S takovou odpovědí byl Hospodin navýsost spokojen, víc nepotřeboval. Jakmile ale Hospodin navedl řeč na Jóba, začalo Satanovi svítat! Spolu se syny Božími poslouchá s jakým uspokojením a nadšením hovoří Hospodin o Jóbovi. Jdou na něj mrákoty, tak jak mu pomalu dochází důvod proč byl pozván a do jaké bryndy se namočil. Hospodin domluvil a Satan je zcela konsternován. Vidí, že všichni synové Boží se k němu obrátili a s naprostou samozřejmostí očekávají, že Hospodinova slova chvály bezvýhradně potvrdí.

Z napětí a drtivého ticha vám musí tuhnout v žilách krev. Alespoň si hned na počátku dobře uvědomíte jak neskutečně živé je to drama. Přitom vše začalo již v dávné minulosti. Jde o drama lidí, které začalo tragédií Člověka. Někteří synové Boží ale vědí, že se Satanem to nebude až tak jednoduché. Mají neblahé tušení, že Hospodin si, slušně řečeno, "naběhl". Napjatě čekají, jak se Satan zachová. Může si vybrat. Buď řekne to, co chce Hospodin slyšet, nebo řekne Pravdu.

Být na Satanově místě raději bych řekl co Hospodin očekával. Vždyť koneckonců není třeba vůbec lhát. Satana se to navíc ani netýká. Jde o prastarou, možno říci rodinnou záležitost mezi Hospodinem a syny Božími. Že jeden, kterého kdysi dávno Hospodin musel vyhnat v této společnosti stále chybí. Šlo jen o maličkost, trochu přimhouřit oko a nepřipomínat, že za všemi úspěchy Jóba je vlastně sám Hospodin. Nikdo z lidí neví jak to skutečně v nebi chodí. Ale na odvrácené scéně, na zemi, tam bych rozhodně nikomu nedoporučoval hrát hrdinu.

Podobně jako synové Boží bude i čtenář zřejmě pohoršen Satanovou troufalostí, s níž Hospodinovi řekl nemilosrdnou Pravdu. Začal zasvěceně a důvěrně. Apeluje na Hospodinovu paměť, aby si vzpomněl co s Člověkem vytrpěl. Stejně jako Hospodinovi je mu zřejmě dobře známo, proč se Jób bojí, že jeho strach není bezdůvodný. Zatím nevíme co je pramenem Jóbova strachu, ale je to důvodný strach. Satan varuje, aby se nenechal svést tím co vidí, a vzpomněl na všechno utrpení, bolest a trápení, kterého se od Člověka dočkal oplátkou za svou lásku, nezištnou péči a dobrotu. A pokud by snad pochyboval a nevěřil svému věrnému a oddanému služebníkovi Satanovi, pak se může přesvědčit. Stačí jen vztáhnout ruku na vše co Jóbovi patří a ne že uvidí, ale zase pozná co je Člověk zač! Dočká se jen zlořečení.

Satan domluvil a hrobové ticho rvalo všem uši - až přece jen, s povzdechem, pomalu a zastřeným hlasem Hospodin řekl "Dobrá!" Měj si moc nade vším, co mu patří. A zvýšeným hlasem a důrazně přikázal. "Pouze na něho mi ruku nevztahuj!"

Teď si konečně můžete spolu se Satanem i syny Božími vydechnout a uvolnit se. Něco tak nestoudného, odporujícího tradici a dobrým mravům, to by si na dolní, pozemské scéně, zcela jistě nikdo z lidí vůči svému vladaři a pánovi nedovolil. Pokud by vůbec přežil, když ne v base, pak ve vyhnanství by mohl Bohu děkovat, že má hlavu na svém místě.

Komu čest, tomu čest! Podle mého soudu máme pádný důvod uvádět satana jménem Satan. Astrologové dobře vědí, že nikoliv náhodou svým jménem tak nápadně připomíná planetu Saturn. Máte dobrý důvodů k přemítání o Satanovi, co je vlastně zač. Co by mu to udělalo, kdyby řekl to co chtěl Hospodin slyšet? Díky tisícileté lidské tradici se má dnes všeobecně zato, že Satan je krutý, záludný a mstivý, prostě Ďábel. Ale ono to tak vůbec není, je tomu právě naopak! To lidé za dobu své existence dokázali na jednoho z nejvěrnějších a nejoddanějších služebníků Hospodina promítnout - přenést - všechny své nejhorší vlastnosti.

Mezi Hospodinem a Satanem jde o vztah zákonodárce a vládce. Hospodin zde na Zemi nevládne. Vyslovil Zákon, kterému je vše pozemské podřízeno. Nastolil zákon absolutní Spravedlnosti vyjádřené Slovem "Oko za oko, zub za zub!" Tento Hospodinův zákon realizuje Satan. Kdo zabije, musí být člověkem zabit, kdo okrade, musí být okraden, kdo podvede musí být podveden.....!

Pro rozumem kastrované moralisty, živící se záludnostmi na účet slabších a bezradných je to naprosto nepřijatelná představa.

Ponechám vás vlastním myšlenkám. Proto již nečekejte, že budu připomínat, kdy se sluší před Hospodinem padnout na kolena.

Přestože spoléhám na vaši pozornost, raději znovu připomenu. Bible zachycuje drama lidstva, drama, které začalo tragédií Člověka.

Opona padá a po otočení jeviště o 180° se čtenáři zviditelňuje opět pozemská scéna, kde pokračuje hlavní děj. Budeme sledovat všeobecně nejznámější výjev, kdy Jóba postihnou ty nejtragičtější události jaké jen mohou člověka v pozemském životě zasáhnout.

Nastal pak den, kdy Jóbovi synové a dcery hodovali a pili víno v domě svého prvorozeného bratra. Tu přišel k Jóbovi posel a řekl: "Právě orali s dobytkem a při něm se popásly oslice. Vtom přitrhli Šebovci, pobrali je a čeleď pobili ostřím meče. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to. Ještě nedomluvil, když přišel další a řekl: "Z nebe spadl Boží oheň, zachvátil ovce a čeleď pozřel. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to. Ještě nedomluvil, když přišel další a řekl: "Kaldejci rozděleni do tří houfů napadli velbloudy, pobrali je a čeleď pobili ostřím meče. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to. Ještě nedomluvil, když přišel další a řekl: "Tvoji synové a dcery hodovali a pili víno v domě svého prvorozeného bratra. Vtom se zvedl od pouště silný vítr a opřel se ze všech čtyř stran do domu. Ten se na mladé lidi zřítil a oni zahynuli. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to." Tu Jób povstal, roztrhl svou řízu a oholil si hlavu. Potom padl k zemi, klaněl se a pravil:

"Z života své matky jsem vyšel nahý,

nahý se tam vrátím.

Hospodin dal, Hospodin vzal;

jméno Hospodinovo buď požehnáno."

Při tom všem se Jób nijak neprohřešil a neřekl proti Bohu nic nepatřičného./Jb.1,13-22/

V jednom dni postihlo Jóba takové neštěstí, jako nikoho jiného za celý život. V jednom jediném dni přišel o veškerý majetek, služebnictvo a tragicky zahynuly všechny jeho děti. Lidská paměť sotva nalezne srovnatelný případ. Proto pojem "Jobovy zvěsti" plným právem vystihuje ty nejhorší zprávy jaké si lze jen představit.

Jób nebyl přímo účasten žádné z tragických událostí, můžeme pouze sledovat, jak přijímal v těsném sledu přicházející informace. Špatnou zprávu nahradila horší, tu ještě horší až přišla nejhorší o tragické smrti synů a dcer. S ohledem na skutečnost, že zlověstné zprávy následovaly za sebou v tak těsném sledu lze důvodně předpokládat, že Jób se dostal do stavu šoku. Vůbec nenaříkal, nikomu nespílal, nikoho nezatracoval a neproklínal. Jeho mysl ale zůstala jasná, avšak reakce je šokující. Mezi syny Božími na odvrácené, nebeské scéně způsobuje skutečné pozdvižení. Takovou reakci zřejmě nikdo nepředpokládal. Krom Hospodina sotva kdo Jóbovi věřil. Po všech špatných zkušenostech, které s Člověkem zažil nevím jakou měrou si byl Jóbem jist.

Před Hospodinem v úctě smekám, ale Satanovi se vůbec, ale vůbec nedivím. Jestliže Hospodin Jóbovi věřil pak, rozumně vzato, Satan se toho samého mohl obávat jako v rovníkové Africe se obávají sněhové vánice.

Jób nepohrdá pozemskými statky. Jako první, ne-li jediný z lidí, který kdy na Zemi žil, dokázal veřejně přiznat to, co na nebeské scéně poněkud skandálním způsobem odhalil Satan. Že veškerého pozemského majetku a světského úspěchu se domohl nikoliv vlastním úsilím, zásluhou svých paží, ale jen díky Hospodinovi. Uznává Hospodinovu svrchovanost do té míry, že ponechává na Hospodinovi, kdy dá a stejně tak kdy dané vezme.

V dnešní, moderní době by něco takového již sotva kdo dokázal. Bohatství se dnes nikdo nedomáhá silou svých paží, ale dovedností rozumu, intelektem. Dnešní Jób by měl svůj rozsáhlý majetek nepochybně zajištěn pojistkou u Loyds či Allianz a na všem zlém by tak ještě slušně vydělal. Na Kaldejce a Šebovce by podal trestní oznámení a policie, zastupitelství, advokáti a soudy by se postarali aby se mu dostalo zadostiučinění a plného odškodnění. Jak se zdá, v dnešní době by se Satan už nechytal. Já bych však Satana, potažmo Hospodina vůbec nepodceňoval.

I když to vypadá, že historický Jób přišel zcela o všechno, nesmíme se ukvapit. Zůstala mu přece žena, také život, i když ten mu vlastně nepatří, ale co zejména, víra v Hospodina. Nevím jak v minulosti, ale dnešní věřící umí obdivuhodně a kvalifikovaně hovořit o své víře a důvěrném vztahu, který s Hospodinem udržují. Ale jen by jim někdo plivnul, neřku-li sáhnul na majetek, sotva by se našla špetka Jóbovy víry v Hospodina.

Na pozemské scéně sužuje Jóba utrpení, ale na odvrácené a nám neviditelné nebeské scéně zavládlo to pravé pozdvižení. Proto tam přeneseme i svou pozornost. Nebeskou scénu opět zcela ovládli synové Boží. Na místo tradiční vznešené harmonie v očekávání Hospodinova projevu zde panuje napětí. Vedou se vzrušené diskuse o událostech na pozemské scéně. Každého zajímá, co na to asi řekne Hospodin. Ale především všichni meditují, kde vězí Satan a zda ještě vůbec přijde. S mimořádnou citlivostí se pustíme do rozbalování další komprimované informace.

A nastal opět den, kdy synové Boží přišli, aby předstoupili před Hospodina; přišel mezi ně i satan, aby i on předstoupil před Hospodina. Hospodin se satana zeptal: "Odkud přicházíš?" Satan Hospodinu odpověděl. "Procházel jsem zemi křížem krážem." Hospodin se satana zeptal: "Zdalipak sis všiml mého služebníka Jóba? Nemá na zemi sobě rovného. Je to muž bezúhonný a přímý, bojí se Boha a vystříhá se zlého. Ve své bezúhonnosti setrvává dosud, ačkoliv jsi mně proti němu podnítil, abych ho bezdůvodně mořil." Satan však Hospodinu odpověděl: "Kůži za kůži! Za sebe samého dá člověk všechno, co má. Ale jen vztáhni ruku a dotkni se jeho kosti a jeho masa, hned ti bude do očí zlořečit.

Hospodin na to satanovi odvětil: Nuže, měj si ho v moci, avšak ušetři jeho život."

Satan vstupuje a jako když utne, končí všechny diskuse. Do hrobového ticha promlouvá Hospodinův hlas a majestátně se opět dotazuje Satana odkud že to přichází. Ne, to vůbec není zbytečná otázka. Všichni vnímají radostný a triumfující tón, který kupodivu postrádá jakoukoliv potměšilost. Po utrpení, kterým Jób prošel, jsou všichni skálopevně přesvědčeni, že Satan již musí konečně dát Hospodinovi za pravdu. S napětím čekají zda tomu tak skutečně bude.

Nikdo však nezná Člověka tak dobře jako Satan. Jen Hospodin jej zná déle a lépe. Ale s ohledem na citové pouto, kterým je k Člověku vázán postrádá soudnost. Má sklony přehlížet slabosti, zlehčuje a podceňuje jeho špatné vlastnosti a rád by zapomněl na osudová selhání. To Satan k Člověku žádný citový vztah nemá. Nezná co je cit, uznává jen důkazy, fakta a ta jsou neúprosně jednoznačná. Bez postranních úmyslů a jakýchkoliv výčitek doporučuje Hospodinovi nevěřit a prověřit!

"Kůži za kůži! Za sebe samého dá člověk všechno, co má.

Satan proti Jóbovi nic nemá, ale Hospodinovi je zcela bezmezně oddán. Nerad by viděl, aby za projevenou lásku, důvěru a dobrotu sklidil zase něco zlého. Vždyť právě od toho jej Hospodin má aby jej chránil před zbytečným utrpením.

Zaručeně nevěříte, potřásáte hlavou a šklebíte se. Když vám to pořád nedochází, tak si zkuste dát studenou sprchu a snad se už konečně proberte. Cožpak se sami nesnažíte aby vaše jednání bylo co nejrozumnější. Rozhodně nekupujete vše co reklama vychvaluje a přátele si také nevybíráte pouze očima. Jen bláhový se nechá svést očima aby pak všem byl jen pro smích a nezbylo mu než pozdě žehrat kam to rozum dal. Právě tuto všem lidem dobře známou ochrannou funkci nám před očima v Hospodinově zájmu prakticky manifestuje Satan. V duchu hesla "důvěřuj, ale prověřuj" doporučuje Hospodinovi jakým způsobem minimalizovat rizika, aby byl veskrze nejrozumnější.

Synové Boží nemají dostatek prozíravosti, na ty Hospodin nemůže dát. Ale na svého služebníka Satana se může spolehnout absolutně a stoprocentně! Oplátkou za to musí Satan od lidí čekat jen to nejhorší!

Něčemu takovému dopřeje sluchu jen sotva kdo z lidí. Všichni stále vidí jenom Jóbovo veliké utrpení. Viníkem samozřejmě nemůže být nikdo jiný než Satan. Ti rozumnější a prohnanější s vypočítavostí sobě vlastní si pak dokonce osobují právo obhajovat Hospodina před útoky, zda spolu se Satanem rovněž nenese odpovědnost za Jóbovo utrpení. Nikdo nechce vidět, že Jóbovo utrpení bylo sice bezdůvodné ale nikoliv neoprávněné - nespravedlivé. Jóbovo utrpení je oprávněné a spravedlivé! To Satan připomněl hned jako první, že Jóbův strach z Hospodina je důvodný. Satan to ani nemusel před Hospodinem rozebírat, oba dobře vědí co je Člověk zač. Tak si už také konečně přestaňte sami o sobě nalhávat, že jste dobří. Vždyť člověka nekazí peníze ani moc. Pokud člověk získá peníze či moc, tehdy se teprve ukáže jakým ve skutečnosti vždy byl. Tato pravda se v praxi Hospodinovi vždy potvrdila. Za všechny případy selhání snad stačí připomenout Šalamouna. Jsme zlí, přestože mnohdy býváme hodní, ale zuby nehty se bráníme něco takového přiznat.

Jóbův případ je ale naprosto mimořádný, nemá v historii Člověka obdoby. Měl majetek i moc a přesto se vystříhal zlého. A je to k neuvěření, přišel o vše a zase se nezměnil! Mezi syny dávnověku nemá Jób sobě rovného. Na Satanovo naléhavé varování Hospodin souhlasí i s poslední možnou prověrkou s výhradou, že Jóbův život musí být ušetřen.

Další děj již budeme téměř výhradně sledovat na dolní, pozemské scéně. A protože je to prostředí nám všem známé, nebo snad právě proto, musíme se vystříhat ukvapených soudů. Je třeba dál vytrvale se vší trpělivostí a pečlivostí rozplétat jemné předivo souvislostí mezi zdánlivě protikladnými a nesouvisejícími jevy. Probouzet k životu zakonzervované, mnohdy konspirativní informace uložené do Bible před tisíci lety.

A satan od Hospodina odešel a ranil Jóba od hlavy k patě ošklivými vředy. Jób vzal střep, aby se mohl škrábat, a posadil se do popela. Jeho žena mu však řekla:

"Ještě se držíš své bezúhonnosti?

Zlořeč Bohu a zemři."

Ale on jí odpověděl:

"Mluvíš jako nějaká bláhová žena.

To máme od Boha přijímat jenom dobro,

kdežto věci zlé přijímat nebudeme?"

Při tom všem se Jób svými rty neprohřešil./Jb.2,1-10/

Satan se držel přesně Hospodinových pokynů a ušetřil Jóbův život. Co jsem málem přehlédl, že Jóbovi kromě ženy a víry v Hospodina zbylo ještě zdraví. Člověk si kvalitu zdraví uvědomí pozdě, zpravidla až ve chvíli, kdy jej postihne nemoc, zejména nemoc nevyléčitelná, trýznivá nebo ohrožující život. Zapomínám, že sám jsem před 4 léty poznal co zdraví je. Chytil mne "ischias" a sebemenší pohyb mi působil muka. Když jsem se přece jen dostal na WC a v kruté bolesti vykonával základní tělesnou potřebu, právě tam jsem zásadním způsobem přehodnotil dosavadní stupnici svých životních hodnot. Kdyby v tu chvíli ke mně přišla nějaká Moc, za návrat zdraví bych dal většinu toho na čem jsem si do té doby zakládal. Měl jsem však obrovské štěstí. Na rozdíl od jiných já měl reálnou naději na návrat zdraví. Tak jak nemoc náhle přišla, byla i naděje, že časem odejde. A skutečně po roce se mi zdraví vrátilo. Od té doby však vnímám jinak všechny ty, kdo neměli takové štěstí jako já. Ale jsem opět zdráv a tak zapomínám!

Po všem zlém co Jóba postihlo a ještě se osypal ošklivými vředy, mno.. dával bych mu jen pramalou naději na návrat zdraví.

Podobně to zřejmě viděla i Jóbova žena. Jestliže já málem zapomněl na Jóbovo zdraví, pak všichni zapomínají vzít vůbec na vědomí Jóbovu ženu. Její projev je sice krátký, ale jde o informace nedozírného významu. Její role je totiž klíčová ba přímo osudová. Ignorovat ženy je i dnes celkem samozřejmé a nejinak tomu bylo před 2500 lety. Kdybych čtenářům nehodlal přiblížit Autora vůbec bych tyto informace nerozbaloval. Každý je zaslepen Jóbovým utrpení a s tradiční samozřejmostí by přehlédl, že dosavadním neštěstím byla neméně postižena i Jóbova žena. Jen její zdraví zůstalo ušetřeno.

Jóbova žena svého muže miluje a vždy milovala. Uznává jej, ale nikdy nesdílela jeho víru v Hospodina. V ničem si nezadá s dnešními emancipovanými ženami a jejího analytického ducha by jí mohli závidět mnozí učenci. Svému muži ponechala víru v Hospodina a ona se starala o věci pozemské. Při správě rozsáhlého hospodářství se musela pořádně ohánět. Svému muži a dětem by řečmi o Hospodinovi břicho rozhodně nenaplnila. Kdyby vše nechala na Jóbovi, dávno by již šli žebrotou. Proto se nelze divit, že i všechny jejich děti se staly stejně pragmatické a materialistické jako jejich matka. Viděly přece velmi dobře a na vlastní oči, kdo se o vše zasloužil, jak se podniká a získává majetek.

Slova Jóbovy ženy mi zní až příliš povědomě a dobře jim rozumím. Ne! To nejsou výčitky! Vdechnu jen trochu života jejímu zoufalství a bezradnosti.

"Odpusť prosím Jóbe, že až nyní nastala příležitost upřímně si promluvit. Dosud jsem si uměla poradit i bez tebe. Musela jsem si poradit! Ty jsi byl plně zaujat jen svou vírou v Hospodina. Tvou víru jsem ti nebrala, ale toho co žena očekává od muže, toho jsem se od tebe nedočkala. Proto přiznávám a prosím o odpuštění, že jsem na tvého Hospodina žárlila. Nikdy jsi nic zlého neudělal, nikdo o tobě nemůže křivě promluvit, nikdo neodešel bez tvé pomoci. Nevyčítám a nežárlím, jen nerozumím a nevím proč nás potkalo takové neštěstí a tebe ještě i tak hrozná nemoc. Jsem ti ženou, ale nevím čím je tobě Hospodin, když za všechny dobré skutky jsme se dočkali jen zlého. Jen se na sebe podívej! Přestaň se konečně už vznášet v oblacích a sestup na zem! K čemu ti je ta tvá bezúhonnost? Já ti neumím pomoci. Na co ještě čekáš? Pokud je tvůj Hospodin skutečně spravedlivý, tak mu zkus jednou zlořečit a snad ti dopřeje smrti a tím vysvobození od všeho zlého co tě postihlo."

Že to takhle nebylo? Mnóó...budiž! Bezpochyby nemáte svou ženu. Ale kdo ji má, ten se zaručeně přít nebude!!

Pozornost si rozhodně zaslouží experiment, jímž žena Jóbovi doporučuje, kterak si ověřit existenci Hospodina. Má Bohu zlořečit a, rozumně vzato, pokud by pak zemřel, byl by to důkaz Hospodinovy existence.

To už by ale nebyla bláhovost! To je pro dnešní dobu charakteristický projev omezenosti lidského rozumu - pošetilost!

Prostřednictvím Jóbovy ženy je personifikována ta část lidí, kteří zcela ignorují odvrácenou, neviditelnou scénu a kromě pozemského, materialistického bytí nic jiného neuznávají. Závěry Jóbovy ženy nad pozemskými událostmi jsou logické, nicméně omezené a proto i zavádějící. Na případu Jóba se dík této omezenosti může zdát, že i dobré skutky je nutno konat s rozvahou. Rozumně vzato, kdo by ďáblu konal dobro, nemůže čekat nic jiného než že se mu odmění peklem. Dík autorovi máme vědomost o tom co lidé na pozemské scéně nevidí. Nesmíme se nechat svést omezeným pozemským vnímáním. To bychom pak byli za jedno s pokrytci. Ti, aby nemuseli nikomu pomáhat straší ostatní logicky účelovým výkladem Jóba, že "každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán".

Jób také ničemu nerozumí, neboť nemá nejmenší tušení o tom co se odehrálo na odvrácené, nebeské scéně. Nicméně je pevně přesvědčen, že tato scéna existuje a bezmezně věří Hospodinovi. Proto i jeho odpověď je mimořádná. Jób svou ženu nepochybně rovněž miloval, neboť ji neuráží, nenapadá, ale naopak jemně a s citem jí domlouvá.

....taková rozumná a mluvíš jako nějaká bláhová žena!

Varuje svou ženu aby nespoléhala jen na to co vidí.

Než pokročíme dál, neuškodí krátké ohlédnutí a rekapitulace. Jóbova kniha či přesněji její autor naprosto jedinečným způsobem zprostředkovává lidem poznání, kterého bychom s ohledem na své pozemské postavení nemohli nikdy dosáhnout. K přenosu informací zvolil jak pozoruhodnou formu tak i naprosto mimořádný případ. Bezpochyby proto, že nám chce přiblížit pochopení smyslu našeho pozemského života.

Po Jóbově ženě je to již druhá bytost, kterou každý s naprostou samozřejmostí ignoruje s odůvodněním, že autor přece není znám.

Jak že autor není znám?!

Vždyť s naprostou jistotou můžeme říci, kdo autorem není a ani být nemůže! Autorem nemůže být nikdo z dolní, pozemské scény. Musel to být jedině někdo zodvrácené, nebeské scény. Ten, kdo dokázal informace o nebeských událostech nepozorovaně a nám prozatím záhadným způsobem vynést na pozemskou scénu a postaral se o konečnou formu v podobě Jóbovy knihy. Srdce musí každému radostí poskočit při pomyšlení, že na "druhé straně" máme důvěrného spojence. Někdo z odvrácené, nebeské scény se nám nejméně 2.500 let snaží být nápomocen. Je na každém jednom samotném, zda bude ještě déle tuto pomoc ignorovat.

Zatím nevíme, proč Jóba a jeho ženu mohly postihnout tak strašné věci, ale zato s naprostou jistotou víme jedno. Že Jóbovi se dařilo neobvykle dobře jenom proto, že Hospodin mu poskytoval mimořádnou ochranu. Co je ale ještě důležitější, že takové ochrany nebyl hoden, což nakonec Hospodin vždy uznal a dal Satanovi za pravdu.

Něčemu takovému lidé na zemi nevěří a podobně jako Jóbova žena jednají bláhově a pošetile spoléhají na rozum, sílu svých paží, lidi, peníze, majetek, prostě vše pozemské. Jen sotva kdo dokáže s takovou jistotou jako Jób věřit v nebeskou sféru a určující vliv Hospodina.

Lidé na pozemské scéně nemají možnost nahlížet odvrácenou, nebeskou scénu a nemají informace o dění na této scéně. Obráceně je tomu ale zcela naopak. Je to pochopitelné, vždyť právě tam se rozhoduje o všem pozemském. Spoléhám, že pokud něco pochopíte nebudete jako malé děti pokřikovat své rady k lidem na pozemské scéně. Namáhali byste se zbytečně. I když vás zaručeně uslyší, budou se tvářit jako by neslyšeli. Každý z lidí má pádný důvod nevěřit tomu co vidí někdo jiný.

A máme před sebou nejjemnější předivo toho nejpodstatnějšího a proto prosím, raději na chvíli zadržte dech.

Každý vidí, že je zkoušen Jób. Ale spolu s ním nepochybně i jeho žena.

Je to zaručeně zkouška muže a ženy.

No jistě!

Je to zkouška Člověka!!

Však právě proto musela být Jóbovi ponechána jeho žena. Jóbova žena vystupuje v osudové roli Evy, která v ráji rovněž podlehla tomu co viděla.

Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži,který byl s ní, a on též jedl/Gen.3,6/

Eva postrádající rozum podlehla slibům Hada a ve své bláhovosti rovněž tomu co bylo lákavé pro oči. Na rozdíl od Adama Jób všem pokoušením odolal a vytrval ve víře v Hospodina. To proto v očích Hospodinových tak vysoko stojí Jób.

Hodláte-li dosavadní rány, které na Jóba dopadly dál nahlížet tradičně jen očima osob stojících na pozemské scéně, budete neochvějně přesvědčeni, že příčinou Jóbova ožebračení bylo zločinné jednání Šebovců a Kaldejců a příčinnou smrti synů a dcer zase nešťastná náhoda v podobě přírodní katastrofy. Dík autorovi ale víme, že to vše byly jen projevy jediné příčiny, že Hospodin postupně omezoval Jóbovu ochranu. A dávno, dávno by již byl Jóbovi konec, kdyby mu stále ještě nechránil život!

Hned v úvodu Jóbova příběhu se tak podává, že bez rozluštění událostí ze samého počátku stvoření Člověka se nedobereme řešení ani v Jóbově případu. Ve většině lidí to vyvolá přirozeně bouřlivý odpor. Přivykli tradici a klíče od království nebeského raději hledají v důvěrně známém prostředí, ve světlech ramp, ačkoliv velmi dobře vědí, že Člověk chybil zcela jinde, že na pozemskou scénu byl pouze vyhnán. Takže máte na vybranou.

Můžete dál, věrni tradici otců, předstírat že opravdu hledáte. Mnozí, dík vybranému vzdělání, to mohou činit s vysokou kvalifikovaností a přesvědčivostí. A nebo se starým policejním psem vyrazíte hledat do temnot dávné minulosti. Pak ale v zájmu vlastní bezpečnosti znovu doporučuji nedávat na sobě nic znát. Zachovejte chladnou hlavu a spolehněte na vnímavost svého srdce. Není až takový problém dál s ostatními mrtvé hrát. Vše beze spěchu a v klidu dobře zvažte. Za Jóbem přicházejí jeho tři přátelé, a stojí za to sledovat, čím jej potěší v jeho utrpení.

O všem tom zlém, co Jóba potkalo, se doslechli jeho tři přátelé a přišli každý ze svého místa: Elífaz Témanský, Bildad Šúchský a Sófar Naamatský. Dohodli se spolu, že mu půjdou projevit soustrast a potěšit ho. Rozhlíželi se po něm už zdaleka, ale nemohli ho poznat. Propukli v hlasitý pláč, roztrhli své řízy a rozhazovali nad hlavou k nebi prach. Seděli potom spolu s ním na zemi po sedm dní a nocí a slova k němu žádný nepromluvil, neboť viděli, že jeho bolest je nesmírná./Jb.2,11-13/

Elífaz, Bildad a Sófar žili daleko od Jóba a rovněž sami sobě byli vzdálení. Přesto si byli velmi blízcí. Spojovala je víra v Hospodina. Jób se hned po prvních tragických událostech zcela stáhl do ústranní a jeho přátelé dlouho nevěděli co zlého jej potkalo. Když se o tom doslechli, rozhodli se, že jej společně navštíví. Vydali se na cestu, aby na vlastní oči viděli kterak to vlastně s Jóbem je, neboť informace se různily a některé si i protiřečily.

Jak se blížili k Jóbovu domu nenalézali nic co k němu vždy patřilo. Nikde živá duše, ani dobytek. Neblahé tušení sílilo při pohledu na zpustlou zahradu a zchátralé obydlí. A vskutku, nalezli jen zoufalou Jóbovu ženu a bytost znetvořenou k nepoznání ošklivými vředy sedící v popelu. Oněměli hrůzou. Něco tak strašného je zcela zaskočilo. Po sedm dní a nocí nebyli schopni pronést jediné slovo. Sedm dní a sedm nocí jen mlčeli, protože něco takového nejen že nikdy neviděli, ale nedokázali si ani představit. I když je Jóbova žena ujistila, že ta mlčící, v popelu sedící lidská troska je její muž, nemohli uvěřit. Tváří v tvář něčemu tak otřesnému nedokázali ze sebe vymáčknout nic, čím hodlali Jóba potěšit. Až osmého dne musel prolomit mlčení sám Jób.

Pak otevřel Jób ústa a zlořečil svému dni. Jób mluvil takto: "Ať zanikne den, kdy jsem se narodil, noc kdy bylo řečeno: >Je počat muž.< Ať se onen den stane temnotou, shůry Bůh ať po něm nepátrá, svítání ať se nad ním nezaskví. Temnota a šerá smrt ať jsou jeho zastánci, ať se na něj snese temné mračno, zatmění dne ať na něj náhle padne. A tu noc, tu mrákota ať vezme, ať se netěší, že je mezi dny roku, do počtu měsíců ať se nedostane. Ta noc ať je neplodná, žádné plesání ať do ní nepronikne. /Jb. 3, 1-7/

Teprve hlas dal přátelům naprostou jistou, že je to Jób. Byl ale jiný než jak jej znali. Ten tam je světec šířící víru v Hospodina. Horlivý a nadšený, sršící bonmoty, mající na vše odpověď a vysvětlení. Patří nenávratnu jeho apoštolské lekce jimiž fascinoval posluchače, takže mnozí v skrytu i záviděli. Je to ruina, lidská troska, zoufající člověk.

Přátelům to rozum vůbec nechce brát, jak se světci jako Jób, mohly tak strašné věci stát!?

I v zoufalství je Jóbův projev pozoruhodný a stojí za to seznámit se s celým jeho obsahem. Pro sledovaný cíl zaměřím pozornost na závěr úvodní řeči.

Proč dopřává Bůh bědnému světlo, život těm, kdo mají v duši hořkost,kdo toužebně čekají na smrt - a ona nejde, ač ji vyhledávají víc než skryté poklady, těm, kdo radostí by jásali a veselili se, že našli hrob? A proč muži, kterému je cesta skryta, ji Bůh zatarasil? Místo abych pojedl, jen vzdychám, nářek ze mne tryská jako voda; čeho jsem se tolik strachoval, to mně postihlo, dolehlo na mě to, čeho jsem se lekal. Nepoznal jsem klidu ani míru ani odpočinutí - a přišla bouře."/Jb 3, 20-26/

Jób přiznává co dík autorovi víme od samého počátku. Že ani v čase, kdy jedni mu záviděli a druzí jej obdivovali nepoznal klid ani mír ani odpočinutí. Žil v neustálém napětí a strachu a to co jej postihlo, toho se vždy strachoval! Ano, lekal se jako člověk, který nemá čisté svědomí. Znovu se tak potvrzuje prvotní podezření, že byl sužován těžkou neurózou, ale její příčina je zatím stále záhadou.

Doporučuji podržet v dobré paměti, že strach a svědomí spolu těsně souvisí.

Po sedmidenním mlčení trvajícím věčnost se konečně osmělil a promluvil první z přátel. Sotva si lze představit co vše se každému z nich za tu dobu muselo prohnat hlavou. Tváří v tvář Jóbovu utrpení se zaručeně neubránili zpytování vlastního svědomí. Ale odpověď na otázku, proč se dobrým lidem dějí zlé věci, tu nenalezli.

Na to navázal Elífaz Témanský slovy: "Neponeseš těžce, zkusí-li to někdo s tebou mluvit? Kdo se však dokáže zdržet domluv? Hle, tys napomínal mnohé, ruce ochablé jsi posiloval, tvé domluvy pozvedaly klopýtajícího, podlomená kolena jsi utvrzoval. Teď došlo na tebe a těžce to neseš, sotva tě to zasáhlo, hned naplněn jsi hrůzou. Nedůvěřuješ už ve svou bohabojnost? Nedává ti naději tvůj bezúhonný život? Jen se rozpomeň, kdo z nevinných kdy zahynul? Kde upadli přímí do záhuby? Pokud jsem já VIDĚL, jen ti, kdo se obírají ničemnostmi, ti, kdo rozsívají trápení, je také sklidí. Hynou Božím dechem, když zavane jeho hněv, je s ním konec. Lev řve, kňučí malý lvíček, lvíčatům jsou zuby vyraženy. Bez úlovku hyne lev a lví mláďata se rozběhnou./Jb.4, 1-11/

Elífaz potvrzuje svou omezenost, neboť vědění opírá o to co viděl. Nemá nejmenší tušení o událostech na odvrácené nebeské scéně. Všechny projevy Jóbových přátel budou determinovány touto nevědomostí. Podobným handicapem je postižen každý od narození slepý. Ale na rozdíl od slepců si ostatní lidé dodnes svou slepou nevědomost zásadně nepřipouští.

Takový je rozdíl mezi vědomou a nevědomou slepotou

Budeme přihlížet zápasu mezi Jóbem a jeho přáteli. Abychom měli šanci něco pochopit je třeba vyjasnit si podstatu sváru. Elífaz připomíná, že Jób ještě nedávno spolu s přáteli  napomínal mnohé, ruce ochablých posiloval, domluvami pozvedal klopýtajícího, podlomená kolena utvrzoval  Pro Jóba se však situace radikálně změnila. Z role světce, utěšitele a mecenáše se dostal do pozice trpícího a potřebného. Jób zakouší co dříve pouze viděl. Jeho přátelé mu budou poskytovat tradiční útěchu, kterou i on sám v dobách bezstarostnosti a hojnosti poskytoval postiženým.

Máme před sebou PRVOTNÍ dilema.

Je to rozpor vědění a poznání.

Ano cítíte to stejně dobře. Jedině na počátku v zahradě Edenu u stromu poznání dobrého a zlého lze nalézt. V pravý čas se tam vrátíme, abychom zachytili stopu vedoucí k rozřešení.

I když se spor mezi Jóbem a jeho přáteli bude stupňovat až k zuřivé nesmiřitelnosti rozhodně to neznamená, že by vědění bylo protikladem poznání.

Jde o rub a líc téže mince.

O jev, který vnímáme a podstatu, která je skryta a nezbývá než hledat. Přitom jev a podstatu zpravidla nelze současně zachytit.

Mně samotnému trvalo více jak rok, než jsem se dokázal"chytit". Po prvním přečtení Jóba rozhodně nikdo nepochopí souvislosti, natož aby poznal to co je skryto. Ale hned napoprvé každý zjistí, že na rozdíl od Jóba řeči přátel vyvolaly Hospodinův planoucí hněv. Přitom jejich řeči se zdají být veskrze rozumné a není snadné zjistit proč dopadli tak zle nedobře v očích Hospodinových.

Čtenáři Bible je ale dopřána výhoda odstupu. Můžeme nahlížet Jóbův příběh v širokém spektru od událostí Genesis až po příběh Ježíšův zachycený ve čtyřech svědectvích Nového zákona. Co ale rozhodně nezapomeneme, využít zkušenosti svého vlastního života. Každý si může hned následující slova Elífazova promítnout sám na sebe. Stačí si představit jak byste sami na místě krutě trpícího Jóba vnímali následující slova Elífazova.

"Věru, blaze člověku, jehož Bůh trestá; kázeň Všemocného neodmítej. On působí bolest, ale též obváže rány, co rozdrtí, vyléčí svou rukou. Z šesti soužení tě vysvobodí, v sedmi nezasáhne tě nic zlého, vykoupí tě ze smrti v čas hladu a za války z moci meče, pře bičem jazyka budeš ukryt, nebudeš se bát, až přijde zhouba, vysměješ se zhoubě, hladomoru; a neboj se zemské zvěře, vždyť budeš mít smlouvu s kamením na poli a polní zvěř bude žít pokojně s tebou, shledáš, že je pokoj ve tvém stanu, dohlédneš-li na svůj příbytek, neshledáš hříchu, shledáš, že tvé potomstvo je četné, tvoji potomci že jsou jak bylina země, do hrobu sestoupíš ve zralosti, jako se sváží požaté obilí ve svůj čas. Hle, toto jsme vyzpytovali, tak je tomu. Poslechni a sám to POZNÁŠ"/Jb.5, 17-27/

Ruku na srdce, každý si nepochybně vzpomene na nějaký svůj prohřešek. Ale nevím jaké blaho by kdo zažíval, kdyby byl tak těžce postižen jako Jób. Přitom na rozdíl od nás, barbarů, Jób byl světec a neustále bude trvat na tom, že na sebe nic neví. Je-li trestán a přitom vůbec neví za co, pak Elífazova slova nemnohou potěšit, ale naopak jen rozjitří. Navrch všeho přítel jej poučuje co oni tři vymysleli. Kárá jej, že pokud blaho neprožívá, měl by se nad sebou vážně zamyslet a uznat, že jeho utrpení je závidění hodným blahem.

Jób nemůže uvěřit svým uším. Co se mu to snaží namluvit? Co by měl ještě poznat?! Jen on nejlépe ví co prožívá. Takové řeči jsou pro Jóba prach a popel.

Znovu podotýkám, že vybírám jen fragmenty z projevů Jóba a jeho přátel, ale stojí za to přečíst celé dílo abyste mohli ocenit vysokou noblesnost. Přitom jde o nelítostnou řež, v níž ani jedna strana tu druhou nešetří. Na první pohled to vypadá na nerovný zápas.

Tři proti jednomu!

Sledujte, jak Jób zvládne tvrdé podání Elífazovo.

Kdo své milosrdenství bližnímu odepírá, ten opouští bázeň Všemocného. Mí bratři jsou věrolomní, nestálí jak potok, jak koryta potoků, která se vytrácejí, jsou kalné od ledu, když sníh nad nimi taje, v čas léta se vypařují, jeho žárem mizejí ze svého místa, jen stružkami jejich tok se vine, plynou v pustotu a zanikají. Vyhlížely je karavany z Témy, s nadějí k nim hleděly výpravy ze Šeby, za své doufání však museli se stydět, přišli k nim a zklamali se. I vy jste teď, jako byste nebyli, při tom děsném pohledu vás jala bázeň. Řekl jsem snad:>Dejte mi< či: >Plaťte za mne vlastním zbožím< nebo: >Zachraňte mne z rukou protivníků< či snad: >Vykupte mne z rukou ukrutníků, 14-30/

Nikdo mne nepřesvědčí, že Jób nebyl světec. Být na jeho místě barbar jako já obratem by řekl Elífazovi:

"Příteli jsi blb, ale neber si to osobně!"

Tím by ale bezpochyby vše skončilo a ničeho bychom se nedopátrali. Dík Jóbově ušlechtilosti se nám však dostává příležitost přiblížit se poznání jaké účinky má SLOVO. Je to kouzelná alchymie. Jób může svá slova adresovat jen jednomu z přátel, ale vyvolává reakci u všech naslouchajících. Jób odpovídal Elífazovi, ale podrážděně reaguje Bildad

Na to navázal Bildad Šúchský slovy: Chceš takhle rozprávět ještě dlouho? Slova tvých úst jsou jako prudký vítr. Což Bůh křiví právo, Všemocný snad překrucuje spravedlnost? Jestliže tví synové se proti němu prohřešili, vydal je v moc jejich nevěrnosti. Budeš-li však za úsvitu hledat Boha a o milost prosit Všemocného, budeš-li ryzí a přímý, jistě bude nad tebou bdít a obnoví tvůj příbytek pro tvou spravedlnost. Pakli toho, cos měl prve, bylo málo, převelice vzroste, co budeš mít potom. /Jb.8,1-7/

Bildad stejně jako Elífaz neví vůbec nic o událostech na nebeské scéně a přesto jeho odpověď nepostrádá sebejistotu. Že by přátelé věděli jak pomoci očividně trpícímu Jóbovi, to ani omylem! Ale obhajovat Hospodina, přestože se o to vůbec neprosil, to je pro většinu lidí dodnes naprostá samozřejmost. Mimořádnou pozornost si proto zaslouží Bildadova slova o prameni z něhož čerpají suverénní přezíravost. Neboť svou nadřazenost nad pokleslým Jóbem zakládají přátelé na vědění. Tím se samozřejmě vnucuje i otázka zda vědění není nadřazeno poznání.

Jen se zeptej předešlého pokolení, a co vyzkoumali jejich otcové, buď hotov slyšet. Jsme tu jenom od včerejška, nic jsme nepoznali, naše dny jsou na zemi jen stínem. Oni tě však poučí, řeknou ti všechno a ze svého srdce pronesou řeč./Jb.8 8-10/

Bildad hrdě přiznává, že sice nic nepoznali pro krátkost svého pozemského života, ale jejich předci vše vyzkoumali a na to spoléhají.

Vědění není nadřazeno poznání. To věděním zpití přátelé sami sebe balamutí. Já jen znovu připomenu, že vědění a poznání se k sobě má jako rub a líc téže mince.

Jób se střetává s minulostí, se zvyklostmi, dědictvím po předcích. Tak jako dnes i před 2.500 lety platilo, že žádný člověk nezačíná s poznáváním světa z ničeho, ale navazuje na to co vyzkoumali jeho předci aby se případně sám připojil k pokračovatelům tradice. Lidský život je příliš krátký na to aby jedinec sám bez spolupráce s ostatními dospěl k významným objevům. Od dob Jóbových lidstvo významně pokročilo a Pythagorova věta, Ohmův či Archimedův zákon jsou ověřeny praxí a nikdo o nich nepochybuje. Neustále se prohlubuje závislost jednotlivce na zkušenostech ostatních. To platí pro materiální stránku života.

Život má však i stránku duchovní a ta již není lidem tak dostupná a transparentní jako svět materiální. Člověk si nemůže experimentálně ověřit co vyzkoumal. Proto se v tak hojné míře vytváří nejrůznější ideje a dogmata, která však postrádají přesvědčivost fyzikálních zákonů. Stačí vzpomenout, jak Jób zavrhl rozumný návrh své ženy, kterak si experimentem ověřit Hospodinovu existenci.

Jestliže fyzikální zákony mají všeobecnou a nepochybnou platnost, pak u dogmat pro oblast duchovní je míra spolehlivosti dána jen jejich stářím a množstvím věřících.

Nic víc.

Jób se střetává s tradici otců. Je sám proti třem a vyjde z tohoto střetnutí se štítem. O 500 let později se střetne s tradicí otců Ježíš. Bude sám proti židovskému národu a skončí na "štítě". Přitom ve své podstatě to bude ta samá tradice otců jako za časů Jóbových. Musela však projít tak progresivním vývojem, že v době Ježíšově již měla moc rušit Boží přikázání. Proti Ježíšovi nebudou stát jednotlivci, natož bývalí přátele. Narazí na neosobní orgány a instituce, které dodnes tradice otců rozvíjí a chrání.

Církev a stát.

Jde o tak mimořádný fenomén, že krátké zastavení neuškodí.

Při zkoumání tradice otců se pokusíme přiblížit k podstatě bez toho, abychom řešili, která je lepší či horší. Nositeli tradice mohou být jednotlivci, skupiny, národy i lidstvo jako celek. Stranou našeho zájmu ponecháme tradice rodinné, umělecké i tisícileté tradice výroby hedvábí či porcelánu. Pozornost soustředíme na tradice mající přímý vztah k životu člověka, jeho vzniku a smyslu pozemského bytí. Zejména se zaměříme na to, jak se to má s dobrem a zlem a právě nad případem Jóbovým se opět pokusím přiblížit rozřešení jedné z nejvýznamnějších otázek.

Proč se dobrým lidem dějí zlé věci?!

Pro každého je mimořádně důležité vědět co je dobré a co zlé. Problém je však v tom, že dobro pro jednoho není totéž pro jiného. Navíc zkušenost jednotlivce je nejen zcela individuální, ale i nepřenosná. Zkušenost je přenosná pouze ve formě vědění.

Zobecněním individuální zkušenosti se postupem času vytváří dogma. Dogma bývá zpravidla výsledkem dlouhodobého úsilí mnoha generací. Je zbavováno vad a pečlivě ciselováno. Tradice je lidmi chráněna, pěstěna a uctívána. Každá tradice je ve své podstatě strom s kořeny sahajícími mnohdy do nejhlubší minulosti. Strom z něhož jsou sklízeny plody v živé přítomnosti.

K nejstarším, nejkošatějším a nejuctívanějším dnes patří stromy kulturní a náboženské tradice. O jakosti plodů, které nesou se nepochybuje, jde o dogma.

S představou stromu lidské tradice se nám vnucuje srovnání se stromem poznání dobrého a zlého, kterému ke konci stvoření dal Hospodin vyrůst uprostřed zahrady Edenu spolu se stromem života. První co snad ani nelze přehlédnout, že Hospodinův strom v zahradě ráje byl strom POZNÁNÍ dobrého a zlého. Lidmi pěstěné stromy v tomto světě, jsou stromy VĚDĚNÍ dobrého a zlého.

V dobré paměti je třeba podržet, že jde o dva světy. Ze světa kde stojí strom poznání dobrého a zlého byli prapředci společní všem lidem, hned na konci stvoření vyhnáni. O tomto světě víme žalostně málo, doslova nic, stejně jako Jób a jeho přátelé nevědí nic o událostech na nebeské scéně. Pro přiblížení se pochopení Jóbovu příběhu byl použit příklad s otočným jevištěm, kdy po odehrání pozemské scény se jeviště otočilo o 180° abychom jako čtenáři mohli sledovat události na nebeské scéně, která byla odvrácená a neviditelná. Neviditelná je trvale pro všechny účinkující stojící na pozemské scéně.

Strom poznání není v protikladu stromu vědění. Jde o rub a líc jedné mince, jedné podstaty, stojí jen na odvrácených stranách. Pro mnohé je to veskrze směšné a proto nebudu dané téma více rozvádět, protože kdo chce, může v úvahách pokračovat sám. Ale jedno přece jen připomenu. Je to dávno překonaná, dnes neméně směšná, představa našich předků, kdy Zemi zobrazovali jako desku. Dnes nikdo nepochybuje o tom, že Země je kulatá. Není na místě předkům se smát, je třeba pochopit, že jejich obraz světa v podobě desky nebyl představou realistickou, ale funkční.

Rub desky je doména života ve fyzické formě a líc desky naopak života formy duchovní.

Čtenáři Bible dobře vědí, že v zahradě ráje se Člověku a jeho ženě po požití plodů ze stromu poznání dobrého a zlého otevřely oči a první co poznali, že jsou nazí. Že se jim však otevřely i další smysly, sluch a hmat, to postřehl jen sotva kdo.

Vypátrat, jak se to má v našich, pozemských podmínkách s požíváním plodů ze stromů vědění dobrého a zlého nebude o nic snazší. Musíme být neméně vnímaví a znovu naléhavě varuji. Velmi, velmi opatrní! V zahradě Edenu se Člověk a jeho žena nesměli stromu poznání dobrého a zlého ani dotknout aby nepropadli smrti. Zde na zemi, pokud vás život neomrzel, se nesmíte ani slovem otřít o některé lidmi vyšlechtěné stromy vědění dobrého a zlého. Dnes možná, ale před 500 lety sotva byste unikli smrti. Ale ani dnes zaručeně neuniknete zlořečení, prokletí a vyobcování. Přitom lidmi pěstěné stromy vědění dobrého a zlého nejsou o nic méně lákavé. Vždyť od mládí každý člověk dychtí aby dosáhl co nehlubšího a nejlepšího vědění, studiem na těch nejvyšších školách.

Studiem se ale člověk vyhýbá nutnosti vlastní zkušenosti a stává se tak závislý na zkušenosti ostatních. Čím více vědomostí získá člověk vzděláním aniž by měl vlastní zkušenost, tím více se cítí být nadán k tomu soudit ostatní, podobně jako přátelé soudí trpícího Jóba, aniž by cokoliv z jeho utrpení zakusili.

Právě proto mladí a nejvzdělanější toho tolik nažvaní o svobodě.

Nic nového pod sluncem. To mi potvrdila i vlastní policejní zkušenost. Když nám nedávno z policejní budovy utekl špatně střežený pachatel, nemilosrdnými soudci se stali ti, kterým nikdy nikdo neutekl, protože nikdy nikoho nechytli. A nejzuřivější byla média a politici, kterým stále něco utíká a ani policie to už nedohoní.

Před 2500 lety se střetl s tradicí otců Jób, byl sám proti třem a vyšel se štítem. O 500 let později se střetl s tradicí otců Ježíš. Byl sám proti celému židovskému národu a skončil na "štítě". Jakoupak naději dnes, 2000 let po Ježíšovi, dáváte sami sobě, když každý nově narozený je od mládí pečlivě živen tisíciletými dogmaty ze zahrady lidského vědění dobrého a zlého?

Máte vůbec šanci?

Či snad spíše.

Hodláte vůbec otevřít oči a něco pochopit?

Oh yes Mr. Orwell.

We are the dead.

Jste mrtví!

Z výrazu tváře soudím, že vás zřejmě do solaru kopnul kůň.

A tak dřív než zase popadnete dech abyste mne mohli proklít a zatratit podívejte se na strom vědění, který si vyšlechtili židé.

Současné primární židovské dogma, kultivované generacemi jejich otců po 2000 let má pro židy absolutní platnost. Je to premisa, že Ježíš Božím synem nebyl! Židé příchod mesiáše stále ještě čekají.

Židovský strom je v zahradě lidského vědění ten nejstarší a nehouževnatější. To strom křesťanské tradice má stáří pouhých 2000 let. Ve srovnání se židovským, který se pyšní nejhlubšími kořeny ten křesťanský se honosí nejbohatší korunou. Na rozdíl od židů základem křesťanských dogmat je premisa, že Ježíš Božím synem byl!

Jak židé tak křesťané jsou sami se sebou navýsost spokojeni. Každý se chová jako by jen s nimi mohl být Hospodin. Křesťané se navíc cítí být povoláni k persekuci židů za to, že nechali Ježíše ukřižovat. Zdá se, že Hospodinova volba nebude nikterak lehká.

Všichni však šeredně podcenili Hospodina, protože právě dík Jóbovi dojdeme k poznání, že si nemáme co vyčítat. Natož druhé soudit!

Pokud někdo nabyl dojmu, že už vlastně ani nejde o Jóba, vůbec se nemýlí. Ono totiž nejde jenom o Jóba. Jak jsem předeslal, jde o universální klíč k pochopení Bible. Jóbova kniha je jen jednou ze 66 knih Bible, je fragmentem obrovské mozaiky. Jób je však neuralgickým bodem, těžištěm celé Bible. Pokud nevyužijete dějinného odstupu a nebudete zkoumat Jóba v souvislostech událostí předcházejících i následujících budete hledět jen na Jóba a jeho utrpení.

Budete pořád jen hledět, ale stále nic neuvidíte.

Forma knihy Jób nemá v Bibli obdoby. V této knize nehovoří autor, ale nechává hovořit postavy vlastními ústy a čtenáři tak zprostředkovává nezkreslený, autentický záznam jejich projevu. Je to nesmírně důležité, neboť vedle Jóba, jeho ženy a tří přátel promlouvají další 3 pro nás velmi významné postavy. Satan, Elihú a nakonec i Hospodin.

Ze znalosti policejní praxe nedoporučuji jakkoliv pátrat po totožnosti autora knihy Jób. Neboť musíte pochopit, že stejně jako měl autor možnost pohybovat se mezi lidmi na pozemské scéně, účastnil se i vrcholných společenských událostí na scéně nebeské. A bezpochyby měl i volný přístup k samotnému Hospodinovi.

Lidé zřejmě vůbec netuší, že 2500 let je jim k dispozici zpráva božského agenta ­ rezidenta. Zpráva o tom co slyšely jeho uši a viděly jeho oči a rovněž co slyšeli a viděli jemu podřízení služebníci. Svá vlastní slova používá jen v nezbytně nutné míře aby zajistil úplnost a srozumitelnost podávané informace.

Práce s agenty je tou nejvyšší policejní alchymii a nebudu před nepovolanými tuto oblast policejní praxe rozebírat. Za zmínku však stojí, že úspěch při získání agenta a jeho použití v prostředí kam policie nemá přístup či hodlá vstoupit připravena ve vhodný čas, záleží především na detektivovi. Jeho zkušenosti, znalosti lidí, invenci a především morálních vlastnostech.

Zde však máme naprosto unikátní případ, kdy mimořádně vysoce postavená bytost z božské scény se sama odhodlala provádět konspirativní zpravodajskou činnost ve prospěch lidí. Pro tuto mimořádně nebezpečnou aktivitu se rozhodla sama s vědomím všech rizik nutně s tím spojených bez vyhlídky na jakoukoliv odměnu. A navíc! S vědomím zcela mizivé naděje, že kdy vůbec bude tato snaha lidmi pochopena natož doceněna!!

Pátrání po totožnosti božského agenta-rezidenta by vedlo nejen k jeho diskreditaci, ale i přímému existenčnímu ohrožení. Totožnost agenta by vám byla beztak absolutně k ničemu. Protože jedině, výlučně a pouze na vás záleží, zda poskytnuté informaci porozumíte a jak s ní naložíte.

A vůbec to na mně nezkoušejte! Protože když mezi detektivem a agentem vznikne nezištné osobní pouto je otázkou života a smrti aby totožnost konspirativního spojence zůstala navždy utajena.

Nyní se oprávněně mohou smát ti co už všechno vědí, ale nic podobného nezažili.

Je to otázka cti.

Jistě, loajalita nade vše.

Kromě cti!

Vím, že pro mnohé to bude jen těžko stravitelné sousto. Ale ruku na srdce, stejně nestravitelným je od počátku můj barbarský původ a rovněž opovážlivá drzost ignorovat tradice otců. Alespoň nemusím nikoho přesvědčovat o tom, že jsem barbar. Ale následující Jóbův projev, kdy vzpomíná na období své zašlé slávy by měla každého přesvědčit, že to nebyl jen filantrop, ale světec.

Kéž by mi bylo jako za předešlých měsíců, jako za dnů, kdy mě Bůh střežil, kdy jeho kahan mi nad hlavou zářil a já jsem temnotou šel v jeho světle, jako se mi vedlo za dnů mé svěžesti, kdy můj stan byl místem důvěrného rozhovoru s Bohem, kdy ještě Všemocný byl při mně a kolem mne moje čeleď, kdy se mé nohy koupaly ve smetaně a skála mi vylévala potoky oleje. Když jsem procházel branou vzhůru k městu, abych na náměstí zaujal své místo, mladíci, jak mne viděli, ztichli, kmeti povstávali a zůstávali stát, velmoži se vystříhali řečí, kladli si na ústa ruku, hlas vévodů tichl, jazyk jim přilnul k patru. Čí ucho o mně slyšelo, ten mi blahořečil a oko, které mě vidělo, svědčilo pro mě, že jsem utištěného zachránil, když volal o pomoc, i sirotka, který neměl, kdo by mu pomohl. Žehnání hynoucího se snášelo na mne a srdce vdovy jsem pohnul k plesání. Oblékal jsem spravedlnost, to byl můj oděv; jak říza a turban bylo mi právo. Slepému jsem byl okem a kulhavému nohou, ubožákům jsem byl otcem, spor neznámých jsem rozsuzoval, bídákovi jsem však zvyrážel tesáky, ze zubů mu vyrval kořist. Říkal jsem: >Zahynu se svým hnízdem a rozmnožím své dny jako Fénix. Můj kořen se rozloží při vodách, na mém větvoví bude nocovat rosa. Moje sláva se mi bude obnovovat a můj luk mé ruce bude stále pružný.< Poslouchali mě a na mě čekávali, umlkali při mé radě; po mém slovu už nic neměnili, má řeč na ně kanula jak rosa. Čekávali na mě jako na déšť, otvírali ústa jak po jarním dešti. Usmíval jsem se na ně, když ztráceli víru, a oni neodmítali světlo mé tváře. Když jsem volil cestu k nim, seděl jsem v čele, bydlel jsem jako král mezi houfy, jako ten, kdo těší truchlivé. /Jb.29,1-25/

Časový odstup je sice značný, ale podoba s událostmi nedávné minulosti, kdy padaly kulty osobnosti, ne, to se nedá přehlédnout. Dnešní lidé se chovali podobně jako Jóbovi přátelé. Padl kult Jóbovy osobnosti. Je konec jeho moci, nikdo jej již nemusí poslouchat. Není třeba jej respektovat, uctívat, dávat si před ním pozor na ústa. Všichni se k němu obrátili zády, jsou svobodní, z Jóba již nemusí mít nikdo strach! Že té paralele nevěříte? Stačí pozorně číst následující Jóbova slova.

Mé bratry ode mne vzdálil, moji známí se mi odcizili, moji příbuzní mě opustili, kdo se ke mně znali, zapomněli na mě. Hosté mého domu i mé služky mě pokládají za cizího, v jejich očích jsem cizozemec. Když zavolám na otroka, neodpoví, svými ústy se ho musím doprošovat. Můj dech se oškliví i mé ženě, vlastním dětem páchnu. I padouši se mě štítí, když chci povstat, spílají mi, všichni moji důvěrní přátelé si mě hnusí, ti, které jsem miloval, se ke mně obracejí zády. Jsem vyzáblý, kost a kůže, vyvázl jsem jenom s kůží kolem zubů. Smilujte se, smilujte se nade mnou , přátelé moji, neboť se mne dotkla ruka Boží. Proč mě pronásledujete jako Bůh a nemůžete se nasytit mého masa?/Jb. 19, 13-22/

Jób poznává krutou pravdu, že lidé respektují pouze toho, z koho mají strach!!

Nepochybně každý bude dotčen, protože něco takového se jej netýká. A tím se obnažuje celá pravdu. Vedle lidí z nichž máte strach jsou ještě ti co jsou vám lhostejní. A aby byl skutečný důvod k oprávněnému pobouření vzpomenu slova nejen Čechům známého dobrého vojáka Švejka. Ten definoval zcela pregnantně co je v lidském životě nejdůležitější.

Dík životní zkušenosti svého autora tento mimořádně dobrý barbar objevil, že v životě je nejdůležitější vědět, na koho se včas vysrat a před kým se včas posrat.

Souhlasím, je to naprosto skandální a otřesné!

Jsme zajedno a spolu s vámi si myji ruce. Slušný a vzdělaný člověk o ničem takovém nikdy nemluví! A pokud přece jen musí, používá eufemistické klišé a hovoří o výběru "strategického partnera". Ne, nejste mi lhostejní, proto se raději budu od Švejka distancovat.

Jób přestal být pro své přátele vhodný "strategický partner". Stejně Ježíšovi učedníci zcela lidsky přirozeně věděli, jak si počínat při výběru "strategického partnera". V pravý čas udělali přesně to co by udělal každý rozumný člověk. Distancovali se stejně jako před chvílí já od Švejka. Ježíš nepředvedl vůbec nic z čeho by měli mít židé strach. Naopak. Lidé měli strach své sympatie k němu projevit.

Ne bezdůvodně Ježíš říkal, neznáte mne ani mého Otce. Protože kdyby židé skutečně věděli o koho jde, bez jediného zaváhání by se všichni po ..!

Promiňte, já vím a mlčím.

Ale zaručeně si rozumíme!

Ani po 2000 letech nemáme co židům vyčítat, protože o důležitých věcech po jejich vzoru jsme si přivykli rovněž referendem rozhodovat.

Na rozdíl od židů bytosti nebeské scény to věděly naprosto přesně. Na slovo Ježíše poslechly a dík této poslušnosti mohl lidi uvádět v úžas tím, že utišil bouři, zázračně uzdravoval, otvíral oči slepým, křísil mrtvé, vše co nám dodnes nechce rozum brát. Bytosti nebeské scény neměly odvahu Ježíše neposlechnout. Nebyl to však obyčejný strach. Byla to úcta, které se těšil jen proto, že znali jeho Otce!

Dnešní křesťané se v mnohém neliší od židů před 2000 lety. Hospodina také ctí jen ústy. Je totiž Dobrý a proto z něj nelze mít strach. To prostě nelze! Ani před 2000 lety se židé nebáli Hospodina, ale báli se své vlastní nevědomosti. Chytře obvinili Ježíše, že zázraky činí dík spojenectví s Belzebubem, ze kterého je strach. A rozumně vzato, dali tak Hospodinovi možnost aby se ukázal! Mohl Ježíše zachránit, pokud skutečně byl jeho Otcem. A protože se tak nestalo, je to dostatečně přesvědčivý důkaz, že Ježíš Božím synem nebyl.

Je to ta nejbláhovější a nejpošetilejší úvaha jaké je člověk vůbec schopen. Stejně pošetilá byla i rada Jóbovy ženy, když doporučila svému trpícímu muži "zlořeč Bohu a zemři."

Tlačí mne čas a nemohu hlouběji rozebírat souvislosti, protože můj cíl je vzdálenější. Ale zvládne to každý, kdo v sobě nalezne jen trochu odvahy otevřít oči a podívat se na věci vlastníma očima. Přestože Jób ani jeho přátelé nenaleznou odpověď na otázku "proč se dobrým lidem dějí zlé věci" stojí za to pečlivě zkoumat jednotlivá vystoupení zúčastněných postav ve všech souvislostech, protože i tak se lze přiblížit pochopení sebe sama a smyslu života.

Jób je očividně zoufalý a nepřekvapí jeho výčitky na adresu Hospodina.

Život mne omrzel, dám teď volný průchod svému lkaní, budu mluvit v hořkosti své duše. Řeknu Bohu: Za svévolníka mne nepokládej, dej mi vědět, proč vedeš spor se mnou. K čemu je ti dobré, že mne týráš? Zprotivil se ti výtvor tvých rukou, že dáváš zářit záměrům svévolníků? Cožpak máš tělesné oči, což se díváš stejně jako člověk? Jsou tvoje dny jako dny člověka, léta tvá jako dny muže, že vyhledáváš můj přečin a že pátráš po mém hříchu? Vždyť víš, že svévolník nejsem, a že nikdo nevysvobodí z tvé ruky. Tvé ruce mě ztvárnily a udělaly se vším všudy, a teď najednou mne hubíš. Prosím, upamatuj se, že jsi mě učinil jako hlínu a že mne obracíš v prach./Jb.10 1-9/

Ale ve svém srdci ukryls toto ­ bylo to tvým úmyslem, to vím ­: že proti mně budeš ve střehu, jestliže zhřeším, že nenecháš bez trestu můj přečin. Běda mně, kdybych byl svévolně jednal! Ač jsem spravedlivý, hlavu nepozvedám, hanbou přesycen vidím své pokoření. Kdybych se pozvedal, jak lev bys mě honil, svoji divuplnou moc bys opět na mně zjevil. Stavěl bys proti mně nové svědky, stupňoval své roztrpčení na mě, vystřídaly by se u mne celé voje. Proč jsi mne vyvedl z matčina lůna!Kéž bych byl zhynul a žádné oko mě nespatřilo./Jb. 10 13-18/

Jóbův beznadějný zdravotní stav je dostatečnou zárukou upřímnosti jeho slov, že zaručeně nic nepředstírá. Hospodin jeho slova slyší, stejně vyslechne i řeči přátel a promluví až v závěru. Pro nás je zajímavé sledovat, že Jób výčitkami adresovanými Hospodinovi vyvolává podrážděné reakce u svých přátel.

Na to navázal Sófar Naamatský slovy:

"Má takové množství slov zůstat bez odpovědi? Má mluvka být v právu? Mohou lidé k tomu, co povídáš, mlčet? Máš ty se dál vysmívat a nikdo tě neusadí? Říkáš: >Co jsem zastával, je ryzí, jsem před tebou čistý.< Jen kdyby Bůh promluvil a otevřel rty proti tobě, prozradil by ti taje moudrosti: dvojnásobný trest k záchraně vede. Věz, že Bůh chce zapomenout na tvé nepravosti./Jb. 11,1-6/

A přítel začne krmit Jóbovi uši frázemi ze stromu vědění dobrého a zlého, který byl vyšlechtěn dík tradici otců.

Dokážeš vystihnout Boha či obsáhnout dokonalost Všemocného, jež nebesa převyšuje? Co chceš dělat? Hlubší je než podsvětí. Co o tom víš? Její míra je delší než země, širší nežli moře. Chce-li změnit, uzavřít, svolat, kdo ho odvrátí? Ano, on zná falešníky, vidí ničemnosti ­ a srozuměn není. Může tupec dostat rozum? Narodí se hříbě divokého osla jako člověk?

Jestliže teď napravíš své srdce a vztáhneš své ruce k Bohu, jestliže dáš ruce pryč od ničemností, nepřipustíš, aby ve tvém stanu přebývala podlost, tehdy pozdvihneš tvář bez poskvrny, budeš jako odlitý z bronzu, nepocítíš bázně, zapomeneš na trápení, bude ve tvých vzpomínkách jako voda, která uplynula. Nadejde ti věk jasnější než poledne, chmury obrátí se v jitro. Doufej, naděje ti kyne, pohleď, budeš uléhat v bezpečí. Budeš odpočívat a nikdo tě nevyděsí, získat tebe budou si přát mnozí, kdežto svévolníkům vypoví zrak, ztratí útočiště, jejich nadějí je: vydechnout duši."/Jb.11 7-20/

Jób si musel vyslechnout řeči o mdlém lidském rozumu. Svém rozumu! To aby začal pochybovat sám o sobě. Po útoku na jeho sebevědomí mu jsou podsouvány špatnosti, kterých se nedopustil s doporučením, aby se jich oprostil. Jeho mysl má zahájit sebe rozkladný proces. Je to mimořádně rafinovaná a záludná psychologická masáž po které by se měl dostat do závislosti na "přátelích". Ještě donedávna to byly církve, ale dnes tuto obzvlášť zavrženíhodnou, zato však nesmírně oblíbenou a účinnou praxi mistrovsky realizuje většina sdělovacích prostředků. Především TV se daří být lidským masám nenahraditelným "přítelem". Jestliže z nikoho, pak z TV má dnes každý oprávněný strach.

Jóba však přátelé špatně odhadli.

Jób na to odpověděl:

"Vy jste vskutku ten pravý lid, s vámi vymře moudrost! Ale já mám také rozum jako vy, nejsem zpozdilejší než vy; kdopak tohle neví? Jsem k posměchu i vlastnímu příteli, jemuž Bůh odpoví, když volá; v posměchu je spravedlivý, bezúhonný. Bezstarostný smýšlí o zániku pohrdavě, sám stojí pevně,když nohy jiných vrávorají. Stany zhoubců zůstávají nerušené, v bezpečí jsou ti, kdo popouzejí Boha, i ten, kdo chce mít Boha ve své moci./Jb.12 1-6/

Ač vědom si blízkosti smrti Jób nerezignuje a odmítá tradiční fráze. Ignoruje tradici otců, odmítá jejich autoritu a dovolává se toho, že bez pomoci přátel se sám dokáže obhájit před Hospodinem. Jeho umíněná tvrdohlavost vyvolává u přátel oprávněný vztek. Dodnes je to neodpustitelný hřích, obcházet či dokonce ignorovat tradiční autority. Odmítá se pokořit před lidmi, je ochoten projevit pokoru jen před Hospodinem.

Jób odmítá vzít na vědomí, že je na druhé straně barikády! Že všichni se od něj odvrátili a nikdo z něj nemá strach.

A to je jeho největší chyba.

Jób nechce mít strach!!

Nechce se pokořit před tradicí otců prezentovanou třemi přáteli. Být to o 2000 let později dávno by už skončil v ohni na hranici.

Pokoření není totéž co pokora.

Jóba lze právem označit za praotce kacířů.

V pochopení rozdílu mezi pokorou a pokořením tkví poznání proč, na rozdíl od přátel, Jób nalezne u Hospodina milost.

Přestože mám naspěch, musím se zastavit u slov jak člověk smýšlí.

Bezstarostný smýšlí o zániku pohrdavě, sám stojí pevně, když nohy jiných vrávorají.

Jde o slova nedozírného významu. Jako první se nabízí pochopení, co to Zdraví vlastně je. Každý chce být zdravý, navzájem si přejeme štěstí a zdraví, pije se na zdraví. Čím však pro lidi Zdraví je, to nám povětšině uniká. Jób byl zdravý a zakouší těžkou nemoc. Člověk si neváží toho co má, musí o to přijít aby poznal co vlastně měl.

Zdravý člověk je bezstarostný.

Zdraví je bezstarostnost!

Zdravý člověk smýšlí jak o smrti, tak o nemoci pohrdavě. A obecně platí, že stejně pohrdavě smýšlí sytý o hladovém, bohatý o chudém, zaměstnaný o nezaměstnaném. A můžete pokračovat sami - silný o slabém , intelektuál o barbarovi .. Že to zrovna u vás neplatí? Okusili jste nemoc, hlad, chudobu či nezaměstnanost? Zřejmě vám to starost nedělá nebo jsme si lhostejní.

Když jeden z předních mužů chtěl získat podíl na věčném životě, Ježíš mu řekl, aby prodal vše co má a rozdal to chudým, že tak získá poklad v nebi a může jej následovat. Muž se velice zarmoutil, neboť byl velmi bohatý. Ze své bezstarostnosti nechtěl nic investovat.

Můžete sledovat jak se roztržka mezi Jóbem a přáteli stupňuje a druhá Jóbova odpověď Elífazovi, zodpoví i naši nevyslovenou otázku. Jak by se na jejich místě zachoval sám Jób.

Jób na to odpověděl:

Slyšel jsem už mnoho podobného, těšíte mě všichni jen trápením. Kdypak skončí to mluvení do větru? Co tě rozjitřuje, že tak odpovídáš? Také bych mohl mluvit jako vy, kdybyste vy byli na mém místě, ohánět se proti vám slovy, potřásat nad vámi hlavou. Já bych vám však svými ústy dodával odvahu, svými ústy bych šetrně projevil soustrast. Promluvím-li, nezůstanu ušetřen bolesti, když od toho upustím, co ztratím? /Jb.16, 1-6/

Jób rovněž klade přátelům proklatě nepříjemné otázky. Některé z nich stojí zato přečíst alespoň dvakrát, neboť dodnes na ně lidé nenalézají uspokojivou odpověď. S tím souvisí i všeobecná morální bída a všemožně zastíraná krize víry. Po pohromách minulého století, jakými byly I. a II. Světová válka, přicházeli lidé do kostelů aby zase slyšeli jen tradiční fráze a nikdo jim nedokázal dát uspokojivou odpověď na otázky:

"Kde byl Bůh, když jsme trpěli?"

"Jaký je vlastně Bůh!?"

A když došlo na hrůzy holocaustu, byli teologové s filosofy nadobro v koncích.

Proto je Jób stále živý i aktuální. Ostatně můžete si sami dát odpověď na některou z následujících Jóbových otázek.

Jób na to odpověděl

"Poslouchejte dobře mou řeč, potěšíte mě tím. Strpte, abych též promluvil; až domluvím, posmívej se. Týká se mé lkaní jen člověka? Což nemám důvod být netrpělivý? Obraťte se ke mně, užasnete; dejte si na ústa ruku; Když se rozpomínám, jsem naplněn hrůzou, mého těla se zmocňuje zděšení. Proč naživu zůstávají svévolníci? Dožijí se vysokého věku, rozmohou se, kupí statky, své potomstvo mají pevně kolem sebe, své potomky mají před očima, v jejich domech je pokoj beze strachu, Boží hůl na ně nedopadá. Jejich býk nebývá připouštěn nadarmo, jejich kráva se otelí a nezmetá. Vypouštějí jako stádo své nezvedence a jejich děti skotačí. Hulákají při bubínku a citaře a radují se za zvuků flétny. Tráví své dny v pohodě a do podsvětí sestupují v mžiku. Bohu říkají: >Jdi pryč od nás, nechceme o tvých cestách vědět. Kdo je Všemocný, že mu máme sloužit, co nám prospěje obracet se na něj?1-15/

Jób o voze a přátelé o koze. Ani na jedno proč? nedokáží a proto ani nehodlají odpovědět. Ale zato dál budou Jóbovi tvrdošíjně krmit uši tradičními frázemi. Ani Jób nesleví nic ze svého přesvědčení, že mu bude dopřáno obhájit se před samotným Hospodinem a dík své spravedlnosti že obstojí. Nikam nevedoucí konfliktní dialog končí za stavu, kdy obě strany jsou samy se sebou spokojeny.

Nemohu do detailu rozebírat všechno co pronesl Jób a jeho přátelé, nehledě na to, že jedna ani druhá strana nenalezne rozřešení otázky, proč Jóba potkaly tak strašné věci. Chtěl bych však ve čtenáři probudit touhu vzít do ruky Bibli a vychutnat si své vlastní myšlenky, které zaručeně přijdou a měly by každého jak překvapit, tak potěšit.

Nyní však musím čtenáře upozornit na jeden obzvlášť důležitý fenomén. Je sice všem dobře znám, ale vůbec není doceněn. Pokud chcete Jóbovi porozumět, a nejen jemu, ale i mnohému v Bibli, musíte mít neustále na zřeteli co připomíná i sám Jób.

Zda nezkouší ucho slova jako patro ochutnává pokrm?/Jb.12 11/

Čtenář vidí co řekl Elífaz, ale neví jak tato slova "chutnají" Jóbovu sluchu. V Jóbově odpovědi pak vidíme jak reagovala Jóbova mysl. Vzhledem k zoufalému zdravotnímu stavu lze předpokládat, že Jób byl mimořádně vnímavý na každé slovo. Proto je autentický záznam nezúčastněnému čtenáři jen těžko srozumitelný. Slova se čtenáře osobně nedotýkají.

Proto jen na zkoušku co například Elífaz řekl Jóbovi :

Poslouchej mně, co ti sdělím. Budu ti vyprávět, co jsem uzřel, co hlásali moudří, co jim netajili jejich otcové, ti, jimž jediným bydla dána země, takže cizák mezi nimi neprocházel: Svévolník se úzkostlivě chvěje po všechny dny, hrůzovládci počet jeho let je ukryt. Jeho uši slyší zvuk strašlivých zvěstí, čas pokoje na něj přijde zhoubce. Nevěří že by se z temnot vrátil - je vyhlídnut pro meč. Poplašeně bloudí, že není chléb, ví, že je mu připraven den temnot.

Soužení a úzkost ho přepadají, dotírají na něho jako král k útoku připravený, neboť vztáhl ruku proti Bohu, počínal si vyzývavě proti všemocnému, rozběhl se proti němu se skloněnou šíjí, pod hustým krunýřem svých štítů. Svoji tvář zahalil tukem, ztučněl na slabinách. Usadil se ve zničených městech, v neobývatelných domech, hrozícím zřícením. Nezůstane bohatý a jeho statek neobstojí a jeho majetek neobstojí, jeho majetek se na zemi nerozmůže. Nevyjde z temnot, jeho výhonek sežehne plamen; sám zajde dechem svých úst. Ač nevěří v šalebnost, bude jí zaveden, výměnou sklidí zase jen faleš. Než vyprší jeho den, plné odměny se dočká, jeho ratolest se nebude zelenat, bude jako vinná réva, když shazuje nedozrálé hrozny, nebo jak oliva shazující květy. Spolek rouhačů zůstane neplodný, oheň zhltá stany úplatkářů; plodí trápení a rodí ničemnosti, jejich lůno připravuje lest./Jb.15, 17-35/

A jak asi tato slova "chutnala" Jóbovu uchu

Soužení a úzkost tě přepadají, dotírají na tebe jako král k útoku připravený, neboť jsi vztáhl ruku proti Bohu, počínal sis vyzývavě proti všemocnému, rozběhl se proti němu se skloněnou šíjí, pod hustým krunýřem svých štítů. Svoji tvář jsi zahalil tukem, ztučněl jsi ve slabinách. Usadil ses ve zničených městech v neobývaném domě hrozícím zničením, však ty dobře víš! Nezůstaneš bohatý a tvůj statek neobstojí, tvůj majetek se na zemi nerozmůže. Nevyjdeš z temnot, tvé syny sežehnul plamen a sám zajdeš dechem svých úst. Věřil jsi v šalebnost a ona tě zničila, co jsi zasel, to jsi sklidil. Než vyprší tvůj den, plné odměny se dočkáš, tvá ratolest se nebude zelenat, budeš jako vinná réva, která shazuje nedozrálé hrozny, nebo jako oliva shazující květy. Tvé troufalé řeči zaniknou, nenajdou oblibu, stráví je oheň, kacířství okrádá lidi o bezstarostnost.

A stejně naopak, jak asi uchu jednoho každého z přátel "chutnala" třeba následující slova Jóbova?

Avšak nyní se mi vysmívají ti, kteří jsou mladší než já, jejichž otců jsem si vážil tak málo, že jsem je nestavěl ani ke svým ovčáckým psům./Jb.30,1/

Otce a matku bere každý za základ své vlastní existence. Proto na zmínky o rodičích zcela přirozeně reagujeme mimořádně citlivě. Jób si toho byl nepochybně dobře vědom. Svým přátelům nezůstával nic dlužen a ve správnou chvíli uměl kopnout jako kůň.

Proto je tak nesmírně cenný autentický záznam každého projevu, který pořídí boží agent. My si ještě dokážeme představit jak asi reagovala lidská mysl, ale každé vyslovené slovo zachytí i Hospodin. A tam jsme v koncích. Bez pomoci agenta bychom jen sotva zjistili proč přátelé vyvolali Hospodinův hněv a čím si Jób nakonec vysloužil milost.

Ale to zdaleka není vše co bychom si měli v souvislosti s lidskou myslí uvědomit. Na první pohled se to nezdá, ale 500 let po Jóbovi považoval Ježíš za mimořádně důležité zabývat se neobvykle široce lidskou myslí a účinky slova na lidskou mysl. Bylo to zejména v podobenství o rozsévači.

Toho dne vyšel Ježíš z domu a posadil se u moře. Shromáždil se k němu tak veliký zástup, že musel vstoupit na loď; posadil se v ní a celý zástup stál na břehu. I mluvil k nim mnoho v podobenstvích:

"Vyšel rozsévač rozsívat. Když rozsíval, padla některá zrna podél cesty, a přiletěli ptáci a sezobali je. Jiná padla na skalnatou půdu, kde neměla doset země, a hned vzešla, protože nebyla hluboko v zemi. Ale když vyšlo slunce, spálilo je; a protože neměla kořen, uschla. Jiná zas padla mezi trní; trní vzrostlo a udusilo je. A jiná zrna padla do dobré země a dala užitek, některé sto zrn, jiné šedesát a jiné třicet. Kdo má uši, slyš!"/Mt 13 1-9/

Po prvním přečtení nebude nikomu zřejmá souvislost s Jóbem. Do doby, než jsem se přiblížil pochopení Jóba, rovněž jsem se domníval, že Ježíšovi dostatečně rozumím. Ale pochopení lidské mysli vyžaduje daleko hlubší soustředění. Jde o odhalení těch nejzákladnějších a nejjemnějších souvislostí. Právě proto se Ježíš tak důkladně zabýval slovem a jeho účinky jak na lidskou mysl, tak na bytosti nebeské scény.

Považoval za nutné lidem ozřejmit co člověka znesvěcuje. Že jíst neomytýma rukama neznesvěcuje. Co vejde do člověka ústy to přijde do břicha a skončí na hnoji. To může člověka leda znečistit! V době Ježíšově se informace do mysli lidského jedince dostávaly především uchem, jako -slovo-. Dnes je tomu poněkud jinak, neboť hlavní branou je ve stále větší míře oko. Ale to nic nemění na tom, že tak jako před 2000 lety i dnes člověka znesvěcuje co vyjde z úst!

Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky./Mt 15 19/

Pochopit podstatu dělalo učedníkům problémy a Ježíš se snažil seč mohl, aby jim přiblížil pochopení.

Učedníci k němu přistoupili a řekli: "Proč k nim mluvíš v podobenstvích?" On jim odpověděl: "Protože vám je dáno znáti tajemství království nebeského, jim však není dáno. Kdo má, tomu bude dáno a bude mít ještě víc; ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. Proto k nim mluvím v podobenstvích, že hledíce nevidí a slyšíce neslyší ani nechápou. A plní se na nich proroctví Izaiášovo:

,Budete stále poslouchat, a nepochopíte,

ustavičně budete hledět, a neuvidíte.

Neboť obrostlo tukem srdce tohoto lidu,

Ušima nedoslýchají a oči zavřeli,

Takže neuvidí očima a ušima neuslyší,

Srdcem nepochopí a neobrátí se-

A já je neuzdravím.`

Blažené vaše oči, že vidí, i vaše uši, že slyší. Amen, pravím vám, že mnozí proroci a spravedliví toužili vidět, na co vy hledíte, ale neviděli, a slyšet, co slyšíte, ale neslyšeli./Mt 13 10-17/

Ve chvíli, kdy se -slovo- dostane do mysli lidského jedince je podobno semeni zasetému do země. A nezáleží ani tak na semeni, jako na půdě do níž padne, co vzejde, či zda vůbec vzejde!

Nyní je příležitost vyjasnit si Ježíšovu odpověď muži, který jej žádal o strpení, že nejdříve pochová zesnulého otce a pak jej bude následovat. Ježíšova odpověď "Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží."/L 9 60/ vůbec nemá obecnou platnost. Naopak byla určena výhradně tomuto konkrétnímu muži.

Pouze a jen jemu Ježíš říká: " pro slova o království božím je mysl tvých blízkých zcela mrtvou půdou. Ale tvá mysl je pro slova o království božím úrodná zem, která vydá mnohonásobný užitek."

Stejně tak já, když jsem před chvíli vzpomněl slavnou novelu George Orwella "1984" a někoho nepochybně urazil slovy "jste mrtví" vůbec jsem nezpochybňoval mimořádnou života schopnost mnohých na poli mnoha sportovních disciplin. Nepochybuji ani o života schopnosti a plodnosti lidské mysli v širokém spektru lidské činnosti od vědy přes kulturu po obchod.

Ale pro slova o království božím, pro tato slova se stala lidská mysl zcela mrtvou a neplodnou zemí! Nová dogmata stavíme na tradičních omylech a tak se progresivně vzdalujeme skutečné podstatě života.

Taková slova mysl pozorných čtenářů bezpochyby "rozjitří" a u mnohých jsem si to i pořádně "podělal". Však kdo ví? Možná že právě v takto obdělané a pohnojené mysli se něco z Ježíšových slov ujme.

Vy tedy slyšte výklad podobenství o rozsévači. Pokaždé, když někdo slyší slovo o království a nechápe, přichází ten zlý a vyrve, co bylo zaseto do jeho srdce; to je ten, u koho se zaselo podél cesty. U koho bylo zaseto na skalnatou půdu, to je ten, kdo slyší slovo a hned je s radostí přijímá; ale nezakořenilo v něm a je nestálý; když přijde tíseň nebo pronásledování pro to slovo, hned odpadá. U koho bylo zaseto do trní, to je ten, kdo slyší slovo, ale časné starosti a vábivost majetku slovo udusí, as zůstane bez úrody. U koho bylo zaseto do dobré země, to je ten, kdo slovo slyší i chápe a přináší úrodu, jeden stonásobnou, druhý šedesátinásobnou, třetí třicetinásobnou./Mt 13 18-23/

Musel to být nepochybně čert, kdo mi nad následujícími slovy Jóba vnuknul myšlenku přenést celý Jóbův případ do dnešní doby. Ověříme si tak nejen jeho života schopnost a aktuálnost, ale především jej využijeme k introspekci.

Hle, to všechno spatřilo mé oko, mé ucho to vyslechlo, rozumím tomu. Co víte vy, to vím také, nejsem zpozdilejší než vy. Ano, budu mluvit se Všemocným, obhájit se chci před Bohem. Ale vy jste šiřitelé klamu, lékaři k ničemu, vy všichni.. Kéž byste konečně zmlkli, bylo by to od vás moudré./Jb. 13,1-5/

Začátek Jóbova příběhu ze současnosti by byl zcela shodný s příběhem historickým, včetně obou scén nebeských a to až do chvíle příchodu tří přátel. Za 2500 let však prošla lidská společnost převratnými změnami a proto by dnes jen jeden z přátel byl kněz, Jóbův blízký ve víře v Hospodina. Dnešní bohatý filantrop Jób by byl světoznámou osobností a za přítele by měl nejednoho věhlasného lékaře. Stejně tak řada publicistů důvěrně informujících veřejnost o jeho dobročinnosti by rozhodně nechyběla v širokém zástupu přátel. Zcela v duchu jak naznačuje historický Jób by byl

přítel č. 1 ­ kněz, teolog-filosof - Jób není zpozdilejší a ví co on

přítel č. 2 - publicista, nejlépe TV zpravodaj - šiřitel klamu

přítel č. 3 - věhlasný specialista - lékař k ničemu

V současnosti by TV, rozhlas, Internet v ten samý den celou světovou veřejnost dopodrobna informovali o všem tragickém co Jóba postihlo. Děti by zahynuly nejspíše při havárii soukromého letadla. A o všechen majetek by mohl Jóba dík jeho důvěřivosti připravit prohnaný makléř. A Jóbova záhadná nemoc? To by pro veřejnost lačnící po stále nových informacích byla opravdová "malina".

Je zcela nemyslitelné, aby ve XXI. století od hlavy k patě vředy osypaný Jób usedl do popela a škrábal se střepem. Co prvního by Jóbova žena dozajista učinila, že by bez prodlení povolala věhlasné lékaře. Nakonec, všichni to známe. Krev, moč, biochemie, bakteriologie a lékařské konzilium by určilo příčinu nemoci a efektivní způsob léčby. Jób by se s přítelem lékařem rozhodně nepřel. Mlčky by čekal na stanovení diagnózy a zahájení léčby. Přítel z TV zpravodajství by veřejnost denně zasvěceně informoval o vývoji zdravotního stavu a boji lékařů za návrat Jóbova zdraví. Dokud by byla naděje na záchranu Jóbova života, mlčel by i kněz - přítel teolog.

Zcela nechtěně se tak stáváme svědky toho, že za 2500 let se lidem podařilo v tichosti a sobě naprosto nepozorovaně odstranit Hospodina ze svého života, či přesněji odstavit jej na vedlejší kolej. Neboť hlavní kolej je připravena pro příjezd vlaku Naděje, kterým snad již konečně přijede obecně uctívaný panovník, osvícený Rozum XXI., znám též jako Rozum Spasitel. Všichni spoléhají, že dodá klíče k řešení hrozivě se množících existenčních problémů lidstva

Před 2500 lety Jób s neslýchanou drzostí obviňoval Hospodina z odpovědnosti za vše zlé co jej potkalo. Nebýt toho, že z prozatím nám nepochopitelných důvodů jej Hospodin vzal na milost, o 2000 let později by se ve víře kovaní"profesionálové" postarali, aby kosti tohoto arcikacíře vyhledali, vykopali a ku větší slávě Boží spálili na hranici. Díky jim dnes už nikdo nemá zapotřebí Hospodina z něčeho obviňovat. Věřící jsou způsobně poslušní, dodržují tradici, modlí se a nikdo se neptá, "kde je Hospodin?" Když na to přijde, všichni volají, "kde je farář?" " Kde je doktor?" Spoléháme na lidi a sami na sebe.

Co? Že nejste mrtví!

Nic takového jsem přece neřekl.

A nesnažte se mi namluvit, že jsem vše jaksi postavil na hlavu.

Ne, já rozhodně ne!

Na hlavu je to už dávno, dávno postavené. Stačí jen otevřít oči!

Před 2500 lety Jób zoufale a ze všech sil hledal Hospodina.

A našel!

Dnešní Jób by nic nehledal. Hledala by policie prohnaného makléře, vědci a inženýři technickou závadu, chybnou pilotáž a lékaři? Ti zase viry a mikroby!

"We are the dead."

Jste mrtví!

Nemám z toho pražádnou radost. Dávno již nesmýšlím o ničem pohrdavě a už vůbec nehodlám někoho soudit. Starý policejní pes přivykl, že je společensky přezíranou bytostí a jsem smířen s tím, že stejné opovržení čeká vše co napíšu, v lepším případě snad jen skepse. Vždyť stále častěji lze slyšet, že vše je jen marnost nad marnost. Že Zem už beztak nelze zachránit, vždyť kdo ví, zda zítra ještě budeme žít?

Já však přes nepřízeň mnohých se pokusím přesvědčit, že vzdor nejhrůznějším prognózám nic není ztraceno! A ani sebe děsivější zjevení vůbec není definitivní!

Když jsem se přiblížil pochopení Jóba získal jsem potřebnou jistotu. Dnes dobře vím, že nepíšu jen tak zbůhdarma do větru. Pomohla mi právě diskutovaná Jóbova slova.

Bezstarostný smýšlí o zániku pohrdavě, sám stojí pevně,když nohy jiných vrávorají.

Nad těmito slovy jsem pochopil pro koho to vlastně musím psát. Píšu pro vrávorající, padající a padlé. Dnes již beze studu přiznávám, že já sám vrávorám a mnohdy i padám, ano, padám únavou. Ale nezávidím těm co stojí pevně, neboť pohrdavě smýšlí dík svému opojení. Jsou opojeni sami sebou, opíjí se vlastní výjimečností a nadřazeností.

Osm let jsem usiloval o pochopení Bible, ale ani chvíli mi nebylo dovoleno stát v závětří života. Jen proto mohu dnes vynášet ze svého života staré i nové a přitom dobře vím, že jsem pouze správce pokladu jenž mi nepatří.

Když jsem v závěru "Mlčení" končil úvahou nad Ježíšovými slovy "O posledním soudu"/Mat.25,31-46/, srdce mi sevřela úzkost. Pochopil jsem, že již před 2000 lety Ježíš vyslovil vážné varování, jak to bude vypadat při posledním soudu, pokud lidstvo bude dál setrvávat ve svém pomýlení.

Že při posledním soudu budou lidé rozděleni na spravedlivé a prokleté, to by nemělo překvapit, každému se dostane podle zásluh. Ale alarmující je, že všichni se budou divit! Divit se nebudou jen prokletí. Spolu s prokletými se naprosto stejně budou divit i spravedliví! Na základě toho je odůvodněný závěr, že již před 2000 lety lidé neměli ani potuchy o čem pozemský život vůbec je, co je jeho smyslem.

Protože kdo se diví, usvědčuje sám sebe, že vlastně naprosto nic nechápe!

Podle Ježíšových slov je zřejmé, že spravedliví budou překvapeni mile a prokletí naopak velmi, velmi nemile. Mezi prokletými s velkým rozčarováním skončí většina těch, kteří sklízí u lidí obdiv pro svou výjimečnost a společenskou úspěšnost a namnoze jim je záviděno jejich sebevědomí.

Největší jsou první, nejmenší poslední.

Nejsilnější vládnou, nejslabší otročí.

Hvězdy září, poslední se stydí.

První budou poslední a poslední budou první.

Ano. Již před 2000 lety to vše bylo postaveno na hlavu.

Proto bylo mým přáním porozumět a pochopit, kde se jen mohla vloudit chyba, která se časem rozvinula v osudové pomýlení.

Pokud by se podařilo objevit podstatu tohoto fatálního omylu byla by zde stále jistá naděje.

A ta mi blikla právě nad následujícími slovy Jóba.

Jób na to odpověděl:

"Také dnes zní moje lkání vzpurně, vzdychám pod rukou, která mě tíží. Kéž bych věděl, kde ho najdu. Vydal bych se k jeho sídlu, předložil bych mu svou při a plno důkazů by podala má ústa. Chtěl bych vědět, jakými slovy by odpověděl, porozumět tomu co řekne. Ukáže svou velkou moc, až povede spor se mnou? Nikoli, jistě by mi dopřál sluchu. Jako přímý bych se před ním obhajoval, navždy unikl bych svému soudci. Půjdu-li vpřed, není nikde, jestliže zpět, též ho nepostřehnu, jestliže něco učiní vlevo, neuzřím ho, skryje-li se vpravo, neuvidím to./Jb.23, 1-9/

Právě o tato Jóbova slova se opírá má jistota, že smůla provázející lidské hledání smyslu života, je ve skutečnosti neselhávající antagonistickou zákonitostí. Když bylo hledáno vpředu, je to vzadu, když dole, bylo to nahoře, čím více se snažíme, tím hůře dopadáme. Jako by vše bylo právě naopak než se domníváme.

Připadá mi, že stejně marně bych svému vlastnímu obrazu v zrcadle vyprávěl, že pravá ruka je ta druhá, kterou by můj obraz zcela právem považoval za levou ruku. Vždyť jak byste chtěli svému vlastnímu obrazu vysvětlit, že ruka kterou držíte pero a píšete je sice pravá, ale v realitě zrcadla váš vlastní obraz píše levou rukou. Do podobné situace se dostanete, když při vyvolávání fotografií nedopatřením založíte negativ obráceně. A protože dobře víme, že Hospodin stvořil Člověka aby mu byl obrazem, vůbec bych tento zrcadlový paradox nepodceňoval.

V samotném Jóbovi rozřešení nenalezneme, je třeba hledat i jinde. Zejména na počátku, v Genesis. Znamená to vrátit se na samý začátek a projít důvěrně známou cestu s otevřenýma očima. Pokud dovolíte, povede vás starý policejní pes. Záleží jen na vás, zda se přidáte.

II.

Přestože se hodláme vypravit na samý počátek, až do Genesis, nesmíme ztratit kontakt s Jóbem. Chcete-li totiž skutečně něco objevit musíte mít otevřené oči. Není v mé moci donutit někoho aby oči otevřel, ale vidím naprosto jasně, že pokud by před 2500 lety do rozpravy Jóba a jeho přátel nevstoupil Elíhú, syn Berakeela Búzského, všichni by setrvali na svých tradičních omylech a ani Jób by nikdy oči neotevřel a neuzřel Hospodina. A tak, když dokázal Elíhú otevřít oči Jóbovi, proč by nyní nemohl stejně posloužit i nám. Jen jej musíme pochopit!

Tu přestali oni tři muži Jóbovi odpovídat, protože byl ve vlastních očích spravedlivý. Zato vzplanul hněvem Elíhú, syn Berakeela Búzského z čeledi Rámovy; jeho hněv vzplanul proti Jóbovi, protože se pokládal za spravedlivějšího než Bůh. Jeho hněv vzplanul i proti jeho třem přátelům, protože nenašli správnou odpověď a Jóba prohlašovali za svévolníka. Elíhú se slovy k Jóbovi vyčkával, protože ostatní byli věkem starší než on. Elíhú však viděl, že v ústech oněch tří mužů není vhodná odpověď, proto vzplanul hněvem./Jb. 32 1-5/

Elíhú se zjevuje na pozemské scéně zcela nenadále, jako blesk z čistého nebe. Je pro nás v mnohém záhadnější jak sám Hospodin. Vždyť neméně záhadné, ba přímo šokující bylo jeho zjevení pro samotného Jóba a jeho tři přátele. Všichni ztratili nadobro řeč a nikdo nebyl schopen reagovat byť jediným slovem. Naší pozornosti by nemělo uniknout jak a kým byl Elíhú stvořen. Ale především a to nejdůležitější, dovídáme se jakou roli má Elíhú sehrát.

Má být Jóbovými ústy před Bohem.

Lze to snadno přehlédnout a proto Elíhú několikrát opakuje, že má sloužit jako prostředník-tlumočník mezi Jóbem a Hospodinem. Kdo tomuto porozumí, rázem porozumí i mnohému jinému.

Ty, Jóbe, slyš dobře mou řeč, všem mým slovům dopřej sluchu. Pohleď, otvírám ústa, pod mým patrem promlouvá můj jazyk. Má řeč tryská z upřímného srdce, mé rty mluví o poznání vytříbeném. Boží duch mě učinil, dech Všemocného mne oživil. Můžeš-li, odpovídej, předlož mi svou při, postav se! Hle, já budu tvými ústy před Bohem, i já jsem jen kus hlíny. Hle, nemusí tě přepadat strach ze mne, ani moje naléhání tížit. Řekl jsi to přede mnou a já jsem tvá slova slyšel: >Ryzí jsem, prost přestoupení, jsem bez úhony, bez nepravosti. Hle, Bůh proti mně záminky hledá, pokládá mě za nepřítele, sevřel do klády mé nohy a střeží všechny mé stezky.< Hle, odpovídám ti: Zde nejsi v právu, neboť Bůh je větší než člověk./Jb.33 1-12/

Elíhú opakuje Jóbovi jeho vlastní slova aby jej přesvědčil, že i když jej dosud nikdo neviděl, přesto všechno slyšel. Však také musel Jóba uklidňovat, že není třeba mít strach, ale pochybuji, že se mu to opravdu podařilo.

Elíhú je bytost nebeské scény, která se zcela mimořádně zjevila lidem - bytostem vystupujícím na pozemské scéně. Je to "Spiritus agens", který má mimořádný zájem na tom, aby mu Jób uvěřil.

"Měj se mnou trochu trpělivosti a sdělím ti, že ještě mám o Bohu co říci. Začnu se svým věděním zdaleka a přiznám svému Učiniteli spravedlnost, neboť opravdu má slova nejsou klam; před tebou je člověk dokonalých vědomostí./Jb. 36 2-4/

Každému musí zaručeně vrtat hlavou, kde se jen mohl Elíhú vzít? Tak jako dnes i před 2500 lety to bylo stejné. Pokud má člověk něčemu uvěřit zvažuje především osobnost toho, kdo informaci podává.

Vždyť kupříkladu já sám, když neuvádím své jméno ani hodnost a přitom přiznávám, že jsem policista, ihned zpochybňuji všechny informace, které podávám. Problém však není na mé, ale na vaší straně. Stejně před 2000 lety neměl Ježíš prakticky žádnou šanci židy přesvědčit o tom, kdo je jeho Otec. Vždyť všichni přece velmi dobře věděli, že je to syn tesaře a znali jeho otce. Tak jak by je mohl přesvědčit o tom, že jeho otec je Hospodin.

Ono, rozumně vzato, Hospodin by měl zvážit, zda jedná dostatečně prozřetelně. Zda by si pro realizaci svých záměrů mezi lidmi neměl raději vybírat někoho z mocných a urozených, aby z něj lidé mohli mít strach. Protože někoho dobrého, natož ještě dobráka od sekery či lopaty, takového prostě lidé nemohou respektovat.

Jak jej mohou brát vážně?

Vždyť z něj vůbec nikdo nemá strach!

Přestože mi jméno Elíhú nic neříká a nevím nic o jeho rodině, majetku, vzdělání, politické příslušnosti, barvě pleti, ano i ta dnes rozhoduje, zda vůbec na jeho slova bude pohlédnuto, doporučuji každému mlčet jako /hrob/Jób a nediskutovat! Elíhú vládne dokonalými vědomostmi a ani dnes nemluví do větru. Na to vemte jed!

Teprve Elíhú uvede naprosto přesně v čem tkví příčina Jóbova utrpení. Největší radost by mi udělal, kdo by si to nyní sám v Bibli vyhledal. Neboť má cesta ke stejnému cíli bude poněkud delší, je totiž spojena s návratem do Genesis. Jóba rozhodně neopouštím, ale budu hledat souvislosti.

Velké paralely.

Není to poprvé co budu vycházet z Genesis. Více jak před rokem v "Mlčení" jsem prošel stejnou cestou a nechci se opakovat víc než bude třeba. Současnou cestu zahájím až šestým dnem stvoření, kdy Bůh jednak stvořil Člověka a rovněž stvořil lidi.

I řekl Bůh: "Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi."

Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem,

stvořil ho, aby byl obrazem Božím,

jako muže a ženu je stvořil.

A Bůh jim požehnal a řekl jim:

"Ploďte a množte se a naplňte zemi.

Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami,

nad nebeským ptactvem, nade vším živým,

co se na zemi hýbe."

Bůh také řekl: "Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm. Veškeré zemské zvěři i všemu nebeskému ptactvu a všemu, co se plazí po zemi, v čem je živá duše, dal jsem za pokrm veškerou zelenou bylinu." A stalo se tak. Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý./Gen 1,26-31/

Člověk a lidé nejsou totéž!

Lze to velice snadno přehlédnout, obzvláště když se každý naprosto samozřejmě považuje za člověka a že lidé jsme jen v celku. Právě to by mohla být první osudová mýlka, proto prosím o trochu pozornosti. Hospodinem stvoření lidé měli panovat nad celou zemí, kdežto Člověk měl být obrazem podle Boží podoby. Bůh nepočítal s tím, že by se měl Člověk množit. Člověk byl jen jeden. Byl sám a měl zůstat sám! Na rozdíl od lidí, stvořených Hospodinem, měl Člověk zcela jinou roli i místo působení.

Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil. A Hospodin Bůh člověku přikázal: "Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti."/Gn.2,15-17/

Člověk měl žít ve zvlášť vymezeném prostoru v zahradě Edenu. A na rozdíl od lidí, neměl nad ničím panovat. Právě naopak, byla mu určena pasivní role, měl být Božím obrazem. Člověk neměl o své vůli cokoliv tvořit, zahradu Edenu měl pouze obdělávat a střežit. Měl jednat podle vůle Hospodina, kdy jediný příkaz zněl: Nejíst ze stromu poznání dobrého a zlého!

Důvod proč Člověk nezůstal sám nalezneme v pochopení autentického záznamu Hospodinových slov.

I řekl Hospodin Bůh: "Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou."/Gn.2,18/

Zatím nejsme dostatečně disponováni k pochopení hlubšího významu těchto slov, ale k tomu se také dopracujeme. Hospodin svými slovy dává najevo, že jeho vlastní zkušenost se samotou není dobrá. Na druhou stranu se ale také mohl Člověka zeptat, zda by raději nezůstal sám. I dnes jsou přece tací, kterým samota vyhovuje. Hospodin však dobře věděl proč takovou otázku Člověku nepoložil. Věděl totiž přesně jakou odpověď by dostal.

Člověk by řekl:

"Neznám sám."

Co to je být sám znal jen Hospodin!

Významné však je, že Člověk nebyl Hospodinovi lhostejný.

Dříve než došlo na stvoření ženy, přivedl Hospodin k Člověku všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo aby viděl jak je Člověk nazve. Skutečnost, že Člověk dokázal pojmenovat všechny tvory, které ani sám nestvořil, svědčí o tom, že byl nadán zcela mimořádným věděním.

Člověk si mohl mezi zvěří vyhledat pomoc sobě rovnou, ale nenalezl. Proto Hospodin na Člověka uvedl mrákotu až usnul, vzal jedno z jeho žeber a z něho stvořil ženu. Okamžik, kdy Hospodin přivádí k Člověku ženu můžete opět docenit význam autentického záznamu slov, které pronesl Člověk.

Člověk zvolal:

"Toto je kost z mých kostí

a tělo z mého těla!

Ať muženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest."

Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem. Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se,/Gen.2,21-25/

Dozajista to již vidíte sami. Člověk, který dokázal dát jméno vší zvěři a ptactvu stvořenému Hospodinem je najednou se svým dosavadním věděním jaksi v koncích. Hledí na bytost, kterou Hospodin k němu přivádí a ví, že je to kost z jeho kosti. Stejně dobře ví, že je to tělo z jeho těla a ví jak by se měla nazývat.

Ale neví jaké jméno by jí měl dát!!

Člověk dokázal své ženě dát jméno až poté co ochutnal plody ze stromu poznání dobrého a zlého.

Člověk svou ženu pojmenoval Eva (to je Živa), protože se stala matkou všech živých. Hospodin Bůh udělal Adamovi a jeho ženě kožené suknice a přioděl je./Gen.3,20/

Člověk byl skutečně nadán mimořádným věděním. Neboť v okamžiku, kdy dokázal dát své ženě jméno věděl, že nikoliv on, ale Eva se stane matkou všech živých.

Znovu raději připomenu, že zatím se vůbec nezabýváme původem současných lidí. Historie lidí, stvořených Hospodinem, jimž bylo určeno vládnout nad celou zemí byla velmi krátká. Víme jen tolik, že to byli vegetariáni a vzali za své poté co vládu nad celou zemí vzal do svých rukou Člověk-Adam.

Adam je bytost, která udělala tečku za osudem lidí, stvořených Hospodinem, a rozhodl o jejich novém směru vývoje.

Proto Bible věnuje pozornost výhradně osudu Člověka a jeho potomkům a je mimořádně důležité pochopit vše od samého počátku včetně toho, jak byl Člověk stvořen.

I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem./Gn 2, 7/

Nebudu se pouštět do úvah co to mohlo být za proces stvoření. Je třeba pochopit, že tato informace o stvoření Člověka je podávána o tisíce let později Mojžíšovi a jeho lidem s určitým záměrem. Autorovým záměrem bylo, že lidmi má být vzato na vědomí, že stvoření Člověka mělo dvě stádia. V první etapě byl Člověk stvořen a ve druhé etapě byl naplněn dechem života. Vezměte prosím na vědomí sdělení Autora, že v první fázi byla vytvořena forma a ve druhé fázi byla naplněna obsahem.

Pokud jde o proces stvoření ženy Autor neuvádí podrobnosti. Dovolím si tvrdit, že za osm let jsem trochu porozuměl rukopisu Autora a mám zato, že na rozdíl od Člověka žena nebyla tvořena z neživého základu a nemusel do ní být vdechnut život. Jejím základem byl živý materiál, stejně živý jako dnes vědci používají při klonování zvířat a proto jí nebylo třeba vdechovat život.

Hospodin bezpochyby velmi dobře věděl co činí a byl si vědom všech rizik spojených se stvořením pomoci Člověku rovné. Když tvořil ze žebra Člověka ženu, zcela záměrně jí nevdechnul dech života, to aby si Člověk a jeho žena vzájemně nekonkurovali. Přesto však mezi Člověkem a jeho ženou vzniklo napětí.

Člověk, dík dechu života byl nadán mimořádným věděním, ale z rovnováhy jej vyvádělo, že nedokázal dát ženě jméno.

Člověk byl vzteklý.

Oproti tomu ženu postrádající dech života a tím i mimořádné vědění vyváděla z rovnováhy touha být duchaplná jako Člověk.

Žena byla žárlivá.

Právě zde se nám naskýtá pochopení jedné z úvodních scén Jóbova příběhu, kdy hned v první řeči Elífaz Témanský Jóbovi sděluje obsah svého snu, nebo chcete-li nočního vidění.

Cosi se ke mně přikradlo, mé ucho zachytilo šelest; při přemítání o nočních viděních, když na lidi se snáší mrákota, přepadl mě strach a třásl jsem se, všechny kosti se mi strachem chvěly, když jakýsi duch mě míjel, chlupy se mi zježily po těle. Stanul ­ ale jeho zjev jsem nerozeznal, jen podoba jakási stanula před mým zrakem a v tichu jsem slyšel hlas: >Což je člověk spravedlivější než Bůh, čistší muž než jeho Učinitel?< Nemůže-li věřit vlastním služebníkům, shledává-li omylnost i na andělích, tím spíše na těch, kteří přebývají ve hliněných domech a svým základem tkví v prachu; ty rozmáčkne snadněji než mola. Než se setká ráno s večerem, už budou rozdrceni, nežli si to uvědomí, navždy zahynou. Bývá s nimi vytrženo i jejich stanové lano; umírají, ale ne v moudrosti. /Jb.4 12-21/

Časem zjistíte, že je nemyslitelné počítat s hlubším pochopením Bible, pokud skutečně neporozumíte Jóbovi. Nyní jsme svědky toho, jak se prostřednictvím snů dostává Elífazovi a potažmo i nám informací "nejvyššího stupně zasvěcení".

Jen si volej, odpoví ti někdo? Na koho ze svatých se obrátíš? Pošetilce zabíjí vztek, žárlivost usmrcuje prostoduché. Viděl jsem, jak pošetilec zakořenil, vím však, že jeho příbytek propadne zatracení, jeho synům záchrana se vzdálí, v bráně budou zdeptáni, nevysvobodí je nikdo. /Jb.5 1-4/

Tímto veskrze neobyčejným způsobem se nám potvrzuje, že Člověk propadl smrti z jiné příčiny než jeho žena. Slabou stránkou mimořádnou inteligencí slynoucího Člověka byl vztek. Kdežto u prostoduché bytosti, jakou byla jeho žena to byla zase žárlivost.

A právě to byla ideální příležitost pro nejzchytralejšího ze vší polní zvěře, kterého Hospodin Bůh učinil, pro Hada.

Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: "Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?" Žena hadovi odvětila: "Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl:strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl. Oběma se otevřely oči: poznali že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi./Gen. 3,1-7/

Možná Hadovi křivdím, nevím. Prostě mu nemohu zapomenout, že on, nejzchytralejší se neobrátil na vševědoucího Člověka. Nepochybně dobře věděl, že by neuspěl, neměl totiž co nabídnout. Člověk již vševědoucí byl a navíc Hada znal. Vždyť mu dal jméno a na jeho prohnaný reklamní trik by zaručeně nenaletěl. Pouze pro ženu byla vidina vševědoucnosti mimořádně lákavá. Had zcela v souladu s praxí současných reklamních agentur ženě neřekl celou pravdu. Dnes v tom nikdo nevidí nic špatného, každý se musí nějak živit. Reklama je denním chlebem každého TV diváka. Had přece neudělal nic jiného, než že ženu neinformoval jakou celkovou cenu bude muset nakonec za svou vševědoucnost platit.

Jen pro pořádek připomenu, že žena propadla smrti dík své žádostivé žárlivosti. Sám Člověk ale rozhodně nebyl žádnou nevědomou obětí. Naopak, stal se obětí svého vlastního vzteku! Byl se ženou a dobře viděl, že se chystá ochutnat plody ze zakázaného stromu. Člověk byl mimořádně vysoce racionální bytostí a s lhostejnou potměšilostí vlastní všem ryze racionálním lidem, s pokryteckou maskou vědeckého zájmu sledoval, co se stane, až žena ochutná zakázané plody.

Žena mu totiž byla absolutně lhostejná !

Když Člověk uviděl, že žena poznala něco, co on vševědoucí nevěděl, ovládl jej nesmírný vztek. Navíc žena, ta "duchaprázdná", mu nebyla schopna podat informace co to je být nahý.

Ženu had podvedl, ale Člověk, ten velmi dobře věděl co činí.

Když bral od ženy zakázané ovoce chtěl poznat jako žena co to je být nahý!

A přichází jeden z klíčových okamžiků, kdy se Člověk a jeho žena setkávají s Hospodinem poté co jedli plody ze stromu poznání dobrého a zlého. Hospodin ještě neví, že se jim otevřely oči a poznali že jsou nazí. To ale zdaleka nebyly všechny změny, které se s Člověkem a jeho ženou staly.

Kdo otevřel oči ten nepřehlédne, že krom otevření očí se jim aktivoval i sluch a stejně tak hmat. Autor v jedné, jediné větě vyjadřuje další dvě mimořádně převratné události v životě Člověka a jeho ženy. Musíte přivyknout, že rukopis Autora je nezaměnitelný a mimořádně přesný. Spěch a povrchnost by se nám mohly vymstít. Pokud hned z počátku nepochopíme hloubku a dosah všech změn, může nám to být osudné.

Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě. Hospodin Bůh zavolal na člověka: "Kde jsi?" On odpověděl: "Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se." Bůh mu řekl: "Kdo ti pověděl, že jsi nahý? Nejedl jsi z toho stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?" Člověk odpověděl: "Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl." Proto řekl Hospodin Bůh ženě: "Cos to učinila?" Žena odpověděla: "Had mě podvedl a já jsem jedla."/Gen.3,8-13/

Opět máme možnost ověřit si, jak mimořádně významný je autentický záznam slovního projevu. Přestože od vyhnání ze zahrady Edenu uplynula tisíciletí, můžeme dík originálnímu záznamu i dnes věrně rekonstruovat celkový děj.

Poskytnutým informacím je třeba vdechnout život. Musíme pochopit, že Člověk a jeho žena se neskrývali před Hospodinem, ukryli se před dosud neznámým, před hlasem. Člověk Hospodina jedním dechem informuje, že má dva důvody k tomu aby se ukrýval. Jednak se bál hlasu a skrývá se rovněž proto, že je nahý. Hospodinovi zbyla ještě naděje, že Člověku pouze někdo řekl, že je nahý. Kdyby jedla jenom žena, nebyl problém ji odstranit a již známým postupem nahradit. Takto ale proti Hospodinu povstaly hned dvě sebevědomé bytosti. A to bylo skutečně moc zlé.

Není to ale žádná záhadná změna stavu, naopak budete překvapeni, jak je to prosté. Je však třeba mít na paměti, jak byl Člověk stvořen.

Že Člověk měl jednak formu a ta byla naplněna obsahem.

Do doby, než se Člověku otevřely oči a rovněž aktivoval sluch a hmat neuvědomoval si formu - své tělo. Svého těla ­ formy je si dnes v bdělém stavu každý velmi dobře vědom. Ale ve spánku, kdy jsou právě zrak, sluch i hmat dočasně deaktivovány, bez těchto smyslů neznáte co je stud ani zda jste nazí. Nejste informováni o stavu vlastní formy.

Ve spánku je sebevědomí vyřazeno. Jste ve stejném stavu v jakém se nacházel Člověk a jeho žena před tím než ochutnali ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého.

V pozemském bytí se nacházíme střídavě ve stavu bdělosti a ve stavu spánku. V bdělém stavu vládne vědomí formy, ve stavu spánku vědomí obsahu. Nebudu se pouštět do hlubších analýz, to přenechám profesionálům. Je však skutečností, že až na světlé výjimky, jakou byl například C.G.Jung, je současnými odborníky obsah pohrdavě přezírán. Ani nepřekvapí, že přezírán je ten významnější, věčný obsah, a převážné pozornosti se těší pomíjivá forma.

Znovu připomenu jak významné informace v nočním vidění získal Elífaz Témanský. A mimořádnou pozornost je třeba věnovat tomu co na stejné téma řekl Elíhú Jóbovi:

Proč s ním vedeš spor? Že svými slovy neodpovídá? Bůh přece promluví jednou i podruhé, a člověk to nepostřehne. Ve snu, ve viděním nočním, když na lidi padá mrákota, v dřímotě na lůžku, tehdy otvírá lidem ucho a zpečeťuje varování, jež jim dal, aby člověka odvedl od toho, co páchá, aby muže chránil před vypínavostí, aby jeho duši ušetřil před jámou a jeho život aby nezašel hubící střelou. Bolestmi je kárán na svém loži, stálým svárem v kostech, takže jeho život si oškliví pokrm a jeho duše vytoužené jídlo./Jb.33 13-20/

Za připomenutí stojí i případ, kdy při putování židů pouští Áron a Mirjam reptali proti vyvolenému Mojžíšovi domnívaje se, že Hospodin mluví i jejich prostřednictvím. Oba rebelové byli povolání a sám Hospodin jim řekl:

"Poslyšte má slova:

Bude-li mezi vámi prorok,

já Hospodin se mu dám poznat ve vidění,

mluvit s ním budu ve snu.

Ne tak je tomu s mým služebníkem Mojžíšem.

Má trvalé místo v celém mém domě.

S ním mluvím od úst k ústům

ve viděních, ne v hádankách;

smí patřit na zjev Hospodinův.

Jak to, že se tedy nebojíte

mluvit proti mému služebníku Mojžíšovi./Num.12,6-8/

Nezáleží totiž na vůli člověka, ale na vůli Hospodina zda s člověkem promluví. A to si uvědomuje jen sotva kdo z lidí. Ostatně je na jednom každém samotném co pro pochopení udělá.

A nakonec jeden sen ze současnosti svědčící o tom, že vědomí obsahu, nebo chcete-li psýché je schopna projevovat inteligenci a účelovou zaměřenost jež mimořádně převyšuje vědomí formy a její rozum a úsudek.

"Planety vystřelovaly kolem Slunce. Byly s ním spojeny tenkými pásky a kroužily kolem něho. Já sám jsem na Slunci seděl. Bylo obklopeno hořícím plynem. Ten ale najednou ztuhnul. Slunce i planety se staly tělesy, na které jsem si mohl sáhnout. Vtom jsem se probudil."

To je sen, který měl atomový vědec Niels Bohr, když zkoumal strukturu atomu. Dlouho se mu nedařilo problém za bdělého stavu vyřešit, až se mu konečně zdál tento sen o struktuře atomu. Toto znázornění obsahuje ještě dnes každá učebnice fyziky. Profesor Bohr k tomu řekl: "Když jsem vědcům celého světa vysvětloval svůj objev o struktuře atomu, stačilo, abych jim vždy znovu názorně podal svůj sen. Dnes jsou to všední představy. Ale já, když se mi tehdy o tom zdálo, jsem se to dověděl vůbec poprvé."

Sny, hypnóza, trans si jistě zaslouží hlubší pozornost, neboť jde o poznání obsahu, podstaty, toho co naplňuje formu. Je na každém samotném jak hluboce se danou problematikou hodlá zabývat. Bible ale nabízí daleko širší pochopení existenčních základů našeho bytí.

Ochutnáním plodů ze stromu poznání dobrého a zlého se Člověku a jeho ženě otevřela nová realita, realita formy. Formy, která je pomíjivého trvání je konečná, smrtelná.

Tím, že ve Stvoření povstaly dvě sebevědomé na Hospodinově vůli nezávislé bytosti bylo ohroženo celé Stvoření. Hospodin si mohl ušetřil mnoho nebývalého trápení, kdyby Člověka a jeho ženu rovnou zničil. Vyhnáním ze zahrady Edenu uchránil Stvoření před svévolí Člověka a jeho ženy. Svou svobodnou, na Hospodinovi nezávislou vůli mohl Člověk a jeho žena projevovat jen na Zemi, kde nade vším živým dosud vládli lidé. Člověk byl na Zemi v izolaci.

V souvislosti s Jóbovým utrpením se bude každý muset vyrovnat i s pochybnostmi o Hospodinově spravedlnosti. A to vůbec není jednoduchá záležitost.

Hrůza a děs na mně padá, když čtu jak Jób smýšlel o Hospodinově spravedlnosti:

Jsem bezúhonný. Nic na sebe nevím. Protiví se mi už život. Je to jedno, proto říkám: On skoncuje s bezúhonným jako se svévolníkem. A když bičem náhle usmrcuje, ze zoufalství nevinných si činí posměch. Země byla vydána v moc svévolníka a on přikrývá tvář jejich soudců; když ne on, kdo tedy?/Jb.9 21-24/

Kdybych nevěděl o kom je řeč, řekl bych "perverzní zločinec". Upřímně se divím, ano, prostě nechápu, jak mohl Hospodin Jóbovi odpustit tak strašlivě urážlivé řeči.

Právě proto stojí za zamyšlení, jakou spravedlivost pro naše tři provinilce byste čekali od lidí a jak na druhé straně sami vnímáte Hospodinovu spravedlnost. Kdybych již neodhalil podstatu provinění Hada, Člověka a jeho ženy, největšího odsouzení by se u lidí dočkala žena a pak Had. Na rozdíl od lidí Hospodin dává zcela jednoznačně hlavní vinu Adamovi.

Jen žena byla podvedena!

Jakou cenu musela platit za svou žárlivost je zřejmé ze slov Hospodina:

Ženě řekl:

"Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení, budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout."/Gn 3, 16/

Člověk podveden nebyl!!

To kvůli němu je země prokleta. Člověku bylo mnoho dáno a proto i mnoho bylo očekáváno.

Po vyhnání Člověka a jeho ženy ze zahrady Edenu museli cherubové s míhajícím se plamenným mečem střežit cestu ke stromu života, protože Člověk znal cestu zpět.

Po stvoření Člověka a stvoření jeho ženy přichází chvíle, kdy se dostáváme k narození Kaina. Proces stvoření Člověka a proces stvoření jeho ženy je pro nás obestřen tajemstvím. Ale postup při Kainovu stvoření, ten je všem lidem dávno důvěrně znám a zcela běžně a bez problémů je na celém světě všemi lidmi praktikován. Každému je proto dostatečně srozumitelná následující informace o Kainovu a Ábelovu stvoření.

I poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla a porodila Kaina. Tu řekla: "Získala jsem muže, a tím Hospodina." Dále porodila jeho bratra Ábela. Ábel se stal pastýřem ovcí, ale Kain se stal zemědělcem./Gn 4 1-2/

Všem je to zcela zaručeně jasné že!! a srozumitelné...co!!?

Vyhlašuji poplach!!

Nikdo nesmí ani mrknout, aby nám již nic neuteklo. Nemám čas poslouchat plané výmluvy, proč jste si nechali utéci Hospodinova slova, že žena měla rodit syny ! Dnešní ženy přece rodí děti! Syny a dcery.

Ale Eva měla rodit a také že rodila jen a jen syny!

O tom, zda dnešní žena porodí syna nebo dceru se rozhoduje podle toho jaké vajíčko ženy je mužskou spermií oplodněno. Pokud jste byli pozorní, situace zcela na počátku byla odlišná od dnešních podmínek za jakých se lidé množí.

Člověk byl stvořen prach ze země a byl mu vdechnut život. Když Hospodin tvořil pro Člověka pomoc jemu rovnou, tvořil ženu z Člověka. Tento postup nám může připomínat klonování s mistrovskou genetickou manipulací.

Hospodin netvořil pro Člověka obraz, ale !!pomoc!! jemu rovnou a proto to musela být žena. Kdyby vytvořil Člověku obraz, vzniklo by nebezpečí konkurenční řevnivosti a to bylo naprosto nežádoucí. Proto také žena, kterou Hospodin pro Člověka stvořil byla jen duchaprázdné tělo-forma. Žena byla svou podstatou - formou Člověk. Proto, když po vyhnání ze zahrady Edenu Člověk poznal svou ženu jeho spermie mohla oplodnit jedině vajíčko z něhož se mohla vyvinout zase jen forma Člověka. Zatím bylo vyloučeno genetické křížení.

Eva porodila tři syny a kdyby rodila pětkrát či desetkrát, všichni by byli naprosto stejní, podobní si jako vejce vejci, jako Člověk ­ Adam.

Přestože nikoho z dnešních lidí ani nenapadne pochybovat o způsobu jakým lidé plodí své syny a dcery já jsem zcela opačného názoru. Jde o nesmírně citlivou otázku otcovství a možná o tradičně nejhlubší a největší omyl.

Zatím jsme narazili na tři druhy stvoření a stručná rekapitulace neuškodí.

1. Člověk - Adam , byl stvořen prach ze země a Hospodin mu vdechl v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem. Matkou Člověka byla Země. Země dala Člověku formu. Hospodin vdechl do formy-těla život. Otcem Člověka je Hospodin, neboť mu dal život.

2. žena ­ Eva , byla učiněna z Člověka, bez matky, bez dechu života, Učinitelem je Hospodin

3. Kain , matkou je žena-Eva, která otěhotněla poté co ji poznal Člověk-Adam. V těle Evy se vyvinulo tělo-forma, které v bolestech přivedla na svět. Tak a je tu kardinální otázka. Kdo učinil z Kaina živou bytost? Kdo naplnil jeho formu-tělo dechem života? Člověk-Adam to nebyl! Ten pouze v těle Evy spustil proces vývoje Kainova těla-formy. Aby se Kain stal živým tvorem, musel mu Hospodin vdechnout v chřípí dech života. Otcem Kaina byl Hospodin, neboť mu dal život! A tak tomu bylo při narození Ábela, Šéta. A tak je tomu až dodnes a bude tomu do skonání světa u každého lidského jedince, který se z ženy narodí. Tak je tomu vážení otcové!

Adam byl nadán mimořádným, božským věděním a když dával své ženě jméno Eva - to je Živa, manifestoval tak, že je srozuměn s tím, že on se nestane otcem živých, že pouze Eva bude matkou všech živých.

Adam věděl, že svým potomkům život dávat nebude!

Stejně jako Adam dodnes muži spouští jen proces tvorby nové formy-těla v lůně ženy. Až v okamžiku, kdy nová forma-tělo opouští tělo matky s prvním nádechem je naplněno dechem života. Až tehdy se stává nový člověk živým tvorem. Snad k pochopení této mimořádně citlivé otázky pomohou i následující slova Elíhú.

Proto mě slyšte, rozumní mužové:

Daleko je Bůh od svévole, Všemocný od bezpráví. Podle toho, co člověk udělá, odplatí jemu, s každým nakládá podle jeho stezky. Opravdu, Bůh nejedná svévolně, Všemocný právo nepokřiví. Kdo mu dal pod dohled zemi a kdo před něho položil celý svět? Kdyby měl na mysli jenom sebe a svého ducha i dech k sobě zpět stáhl, tu by všechno tvorstvo rázem vyhynulo, člověk by se obrátil v prach. Máš-li tedy rozum, poslyš toto, dopřej sluchu tomu co říkám. Což může panovat ten, kdo nenávidí právo? Nebo Úctyhodného, jenž je spravedlivý, prohlásíš za svévolníka?/Jb 34, 10-17/

Není kam pospíchat. Je možno vzpomenout opět Ježíše, jak nemohl židy přesvědčit o tom, že jeho otcem je Hospodin. Marně vysvětloval, že se velmi mýlí, že Hospodin je Bohem živých a ne mrtvých.

Ježíš o voze, židé o koze.

Ježíš o živém obsahu, židé o pomíjivé formě, o smrtelném těle, kde otci jsme my, muži.

Někdo z toho bude nepochybně K.O., ale věřte, bude to dobrý. Já už to znám! Dnes již ani nespočítám, kolikrát jsem se musel sám zvedat ze země. A věru, že po některé ráně nebyla ani chuť se znovu postavit. Pravda, můžete se smát, víc vrávorám než stojím.

Ale zato žiju!!

Tak se taky postavte a budeme sledovat osud synů Člověka. Kaina a Ábela.

I poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla a porodila Kaina. Tu řekla: "Získala jsem muže a tím Hospodina." Dále porodila jeho bratra Ábela. Ábel se stal pastýřem ovcí, ale Kain se stal zemědělcem. Po jisté době přinesl Kain Hospodinu obětní dar z plodin země. Také Ábel přinesl oběť ze svých prvorozených ovcí a z jejich tuku. I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar, na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. Proto Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři. I řekl Hospodin Kainovi: "Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout." /Gen. 4,1-7/

Narozením dvou synů Člověka nastala přesně ta situace, které se chtěl Hospodin vyhnout, když tvořil pro Člověka ženu, aby mu byla pomocí rovnou. Kdyby stvořil stejnou bytost jako Člověk, tedy člověka, vzájemně by si konkurovali a byli k sobě odpudiví. Takto si ale Člověk a žena byli vzájemně přitažliví.

Kain a Ábel si byli podobni jako vejce vejci a základem jejich vzájemného vztahu byla odpudivost. Ábel se stal pastýřem ovcí, ale Kain se stal zemědělcem. Lépe snad ani nelze jejich vzájemnou odpudivost vyjádřit. Když jeden šel vlevo, druhý musel vpravo, ve všem si byli zásadně v opozici. Když Ábel se stal pastýřem ovcí, kterým vládl slovem, Kain se stal zemědělcem, aby manifestoval svou fyzickou dovednost.

Ábel rozvíjel vládu svého obsahu, Kain naopak vládu své formy.

Ábel a Kain si vzhledem ke své odpudivosti zpočátku vzájemně nekonkurovali. Časem by ale ke střetu zaručeně došlo i bez toho, že se střetli před Hospodinem při obětování. Hospodin na Kaina a jeho obětní dar ani neshlédl, nepochybně nebyl podle Hospodinovy vůle, ale co hůř, shlédl na Ábela a jeho obětní dar. A Kaina podobně jako Adama, otce jeho formy, ovládl náramný vztek.

I promluvil Kain ke svému bratru Ábelovi... Když byli na poli, povstal Kain proti svému bratru Ábelovi a zabil jej. Hospodin řekl Kainovi: "Kde je tvůj bratr Ábel?" Odvětil: "Nevím. Cožpak jsem strážcem svého bratra?" Hospodin pravil: "Cos to učinil! Slyš, prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země. Budeš nyní proklet a vyvržen ze země, která rozevřela svá ústa, aby z tvé ruky přijala krev tvého bratra. Budeš-li obdělávat půdu, už ti nedá svou sílu. Budeš na zemi psancem a štvancem. Kain Hospodinu odvětil: "Můj zločin je větší, než je možno odčinit. Hle, vypudil jsi mne dnes ze země. Budu se muset skrývat před tvou tváří. Stal jsem se na zemi psancem a štvancem. Každý, kdo mne najde, bude mne moci zabít. Ale Hospodin řekl: "Nikoli, kdo by Kaina zabil, bude postižen sedmeronásobnou pomstou." A Hospodin poznamenal Kaina znamením, aby jej nikdo, kdo ho najde, nezabil. Kain odešel od tváře Hospodinovy a usadil se v zemi Nódu, východně od Edenu./Gen.4,8-16/

Bylo by zajímavé vědět co se skutečně odehrálo na poli, kde Kain povstal proti bratru Ábelovi. Nemusíte být ani čtenářem detektivek abyste věděli, že pro zabití mají dnes lidé nejrůznější pohnutky. Ale na počátku panovaly jiné poměry. Stejně jako Člověk i jeho synové byli ryze racionální bytosti a proto i motiv Kainova činu musel být ryze racionální.

Pro nás je významné povšimnout si jak Kain odpovídá Hospodinovi na dotaz, kde je Ábel. Kainova odpověď "Nevím. Cožpak jsem strážcem svého bratra?" opět jednoznačně svědčí o tom, že Ábel mu byl absolutně lhostejný.

Není na místě pohoršovat se nad Kainovou arogancí či lhostejností. Tak jako Člověk neznal co to je být sám, i Kain se staral jen a jenom o sebe. Až když uslyšel slova Ábelovy krve informující Hospodina o tom co se mezi nimi na poli stalo, až tehdy poznal, že se dopustil zločinu a věděl, že jej nelze odčinit. A nebyl to strach, ale čistě racionální reflexe, když říká "Každý, kdo mne najde, bude mne moci zabít"

Kdyby se jej však Hospodin zeptal "Lituješ? "

Kain by zase odpověděl: "Neznám lituješ."

Nevíme jak Kain zaútočil proti Ábelovi, musel jej nepochybně zranit aby z těla vyšla krev.

Krev opustila tělo a forma ztratila obsah.

Forma se obrátila v prach, ale Obsah nezanikl, křičel a svědčil!!

Nebudu to více rozebírat, neboť touto událostí jsem se široce zabýval v "Mlčení" Přesto ale stojí za pozornost, že zmizení Ábelova těla má v Bibli jen jedinou paralelu a tou je neméně záhadné zmizení těla Ježíše. Vnímavého čtenáře by měla slova samotného Ježíše přesvědčit, že ta podobnost není vůbec náhodná.

Slyšte a dobře si pamatujte tato slova: Syn člověka bude vydán do rukou lidí."/L,9,44/.

Tak mluví ten, kdo nejen že dobře ví co říká, ale stejně dobře věděl, že to říká lidem, kteří absolutně a beznadějně nic nechápou! A přitom to byli jeho nejbližší učedníci.

Byl jen jediný Člověk - Adam.

Byli jen tři synové Člověka ­ Kain - Ábel - Šét.

Jen jeden zabil a musel být zabit aby svůj zločin odčinil! Ježíšova smrt byla adekvátní svým utrpením k utrpení Ábelovu. Měl-li Kain odčinit svůj hřích, musel jej prožít sám na sobě. A tak, než to rozumní mužové zavrhnete, vezměte prosím na vědomí co říká Elíhú.

Proto mě slyšte, rozumní mužové: Daleko je Bůh od svévole, Všemocný od bezpráví. Podle toho, co člověk udělá,odplatí jemu, s každým nakládá podle jeho stezky. Opravdu, Bůh nejedná svévolně, Všemocný právo nepokřiví./Jb 34, 10-12/

Je všeobecně dobře známo, že Hospodin poznamenal Kaina znamením, aby jej nikdo, kdo jej najde nezabil. Kain se usadil v zemi Nódu, východně od Edenu. Dále je třeba již citovat.

I poznal Kain svou ženu, ta otěhotněla a porodila Enocha. Tu se dal do stavby města a nazval to město Enoch, podle jména svého syna./Gn 4,17/

Každému kdo dosud považoval člověka a lidi za stejnou kvalitu nastane neřešitelný problém. Nedokáže nalézt uspokojivou odpověď na otázku, kde vlastně Kain vzal svou ženu. A to už vůbec nemluvím o tom, že by měl zodpovědět otázku jak je to s rozením synů a dcer. Pro nás je důležitá i následující informace.

Když se lidé počali na zemi množit a rodily se jim dcery, viděli synové božští, jak půvabné jsou dcery lidské, a brali si za ženy všechny, jichž se jim zachtělo. Hospodin však řekl: "Můj duch se nebude člověkem věčně zaneprazdňovat. Vždyť je jen tělo. Ať je jeho dnů sto dvacet let." Za oněch dnů, kdy synové božští vcházeli k dcerám lidským a ty jim rodily, vznikaly na zemi zrůdy, ba ještě i potom. To jsou ti bohatýři dávnověku, mužové pověstní./G. 6,1-4/

Nyní máme k dispozici všechny potřebné informace k pochopení kde Kain přišel ke své ženě a rovněž lze pochopit, jak je to s rozením dětí, tedy synů a dcer.

Svou ženu si Kain vybral mezi dcerami lidskými. Lidé se podle původního záměru Hospodina měli na zemi množit, měli zde vládnout a rodily se jim děti, synové a dcery. Člověk a jeho dva potomci, Kain a Šét si mohli mezi dcerami lidskými podle libosti vybrat ženu, které se jim jen zachtělo.

A právě zde se začalo genetické křížení Člověka s lidmi.

Adam, Kain a Šét mohli při oplodnění lidské ženy spustit vývoj jak mužské, tak ženské tělesné formy. A protože Člověk a jeho potomci neměli žádné morální zábrany, došlo časem i na rození zrůd.

Vyhnáním Člověka na Zemi byli lidé jako původní druh předurčeni k postupnému a neodvratitelnému zániku. Na rozdíl od dcer lidských bylo pro lidské syny určeno Člověka a jeho potomky jiné vysoce racionální využití. Člověk ve svých rukou koncentroval veškerou moc a formou jeho vlády bylo budování města.

Protože, ruku na srdce, kdyby Člověk a lidé byli totéž, pro koho by asi Kain budoval město? Vždyť nemusím ani umět počítat a potomky Člověka, včetně Adama spočítám na prstech jedné ruky.

Při nahlížení samého počátku je pozorování zatíženo chybou, neboť do dávné minulosti bezděčně promítáme současnou realitu, své city a morálku naší doby. Pokud nepočítám vztek a žárlivost, Člověk neznal city a neměl žádnou morálku. Tedy pokud za základ morálky nepovažujete Rozum. Nahlíženo dnešníma očima by bylo možno Člověka a jeho potomky přirovnat k nejinteligentnějším a nejdokonalejším robotům. Neomezená paměť, kombinační schopnosti, efektivnost, ohromující výkon, prostě nikdo z lidí stvořených Hospodinem jim nebyl schopen konkurovat. Hospodin s bolestí musel přihlížet tomu, jak jeho pozemské konstruktivní dílo pod vládou Člověka a jeho potomků propadá všeobecné destrukci. Nelze se divit, že litoval stvoření Člověka a dospěl k rozhodnutí smést vše z povrchu země.

Víme, že nakonec své rozhodnutí přece jen změnil, protože Noe našel u Hospodina milost. Ale přesto nevím jak všemu rozumět, jak to ve svém celku pochopit. Něco nám muselo zaručeně utéct, jinak to není možné.

Někdo musel mrknout!

Ne, žerty stranou, je na mně abych šel už s pravdou ven.

Přiznávám, že víc jak osm let mi Bible nedala klidně spát a ani v denním životě jsem se nemohl na nic pořádně soustředit. Má mysl mi neustále odbíhala k nějakému biblickému problému. Čím více jsem se přibližoval pochopení Bible, v posledku Jóba a událostí ze samého počátku stvoření, vtírala se neodbytně otázka nabývající na palčivosti.

Jak se vůbec Hospodinovi mohlo stát, že Člověk se mu tak tragicky vymknul?!

Můžete se smát, ale podle mého rozumu stačilo snad strom poznání dobrého a zlého oplotit, nebo udělat jiné zabezpečení. Ne, nechápal jsem to. A byla to pro mne tím větší záhada, když jsem četl výčet divů, kterým z úst samotného Hospodina musel naslouchat Jób.

Dovedeš spoutat mihotavý třpyt Plejád

nebo rozvázat pouta Orióna?

Vyvedeš hvězdy zvířetníku v pravý čas

a povedeš souhvězdí Lva s jeho mladými?

Víš jaké jsou řády nebes?

Pozvedneš svůj hlas k oblaku,

aby tě přikryla spousta vod?

Posíláš snad pro blesky, aby přišly

a ohlásily se ti:>Tu jsme

Kdo dal ibisovi moudrost

a kohoutovi rozum?

Kdo je tak moudrý, aby sečetl mraky?

Kdo složí nebeské měchy,

když prach se v slitinu spojí

a hroudy k sobě přilnou?/Jb 38 31-38/

Těch neuvěřitelných divů, jimiž Hospodin manifestoval rozsah své ohromující moci, musel Jób vyslechnout daleko víc. Snad právě nad těmito slovy vrcholila má pochybnost, že nikdy nepochopím, proč se Člověk mohl Hospodinovi vymknout.

Byl počátek března, nádherná noc, jasná obloha a nebe plné hvězd. A právě při pohledu na nebeskou hlubinu jsem si najednou připadal jako Abrahám. Rozumně vzato, jakou pak on měl naději na narození vytouženého syna ve svých pětasedmdesáti letech? Taky pražádnou! Hospodin jej však vyvedl ven aby pohlédl na nebe a sečetl hvězdy, dokáže-li je spočítat, a že tak to bude s jeho potomstvem. /Gn.15,5/ Abrahám uvěřil a Hospodin mu to připočetl jako spravedlnost.

A já barbar, zcela zmámený pohledem na ohromující divuplnost hvězdného nebe jsem se neovládl. Neudržel se a řekl nahlas.

"Hospodine, proč? Jak se ti to vůbec mohlo stát?! To nikdy nepochopím."

Za dva dny jsem to věděl!

Ne, nebude to žádný sen jako měl Niels Bohr. I když, přece jen s profesorem Bohrem mám něco společného. Krom Otce máme i stejný den narození. Nebyl to sen, byl to krom obyčejný den na policejní stanici s jedním mimořádným případem. Neboť ne každý den se realizuje pachatel, který ze Sýrie do Evropy organizoval dovoz 400 kg hašiše. Byla to akce celníků, kterým se podařilo zadržet celý kontraband na rakousko-německých hranicích a na našem útvaru bylo zadržení a trestní stíhání organizátora celé akce.

Standardní situace. Úctyhodný podnikatel, že velké nedorozumění, prý čisté ruce. Na obzoru náročné dokazování a hodně policejní dřiny. Práce byla rozdělena, vyšetřování se rozběhlo a nic nebránilo tomu abych s koncem pracovní doby mohl rovněž jít klidně domů. Ale přece jen, byl to mimořádný případ a tak jsem raději zůstal a jen z povzdálí kontroloval průběh vyšetřování a nezasahoval víc než bylo třeba. Nevím proč, ale v duchu jsem si pomyslel, "kdo ví jak budu odměněn?" A tak se stalo. Bylo již k večeru, přesný čas mám zanesen ve svém deníku, výslechy běžely podle plánu a já zůstal ve své kanceláři zcela "sám", spokojen, v klidu, pohodě a najednou, zčista jasna mi na mysl přišla slova dávno zapomenuté písničky. Neslyšel jsem ji snad pět let a její název mi načisto vypadl z paměti. Vím jen, že Pavel Dobeš, autor a interpret v jedné osobě, v ní zpívá o mužském sebevědomí a mně v mysli zněla slova:

" víte holky, když !!chlap!! se stane tátou, voníte mu efedrinem, LSD a mátou, budík dává na půl pátou, život by za vás dal ."

Jen mi ta slova v mysli dozněla, v ten samý okamžik jsem věděl naprosto jasně, co se Hospodinovi stalo. Věděl jsem proč stvořil ženu, proč Člověka nezničil, otevřel jsem oči.

Musel jsem vzít do ruky Bibli a najednou jsem viděl to, na co jsem celou dobu jen hleděl. Byla to ta nejdůležitější informace z celé Genesis.

Tak byla dokončena nebesa i země se všemi svými zástupy. Sedmého dne dokončil Bůh veškeré své dílo, které konal; sedmého dne přestal konat veškeré své dílo. A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo./Gen.2,1-3/

Zaručeně to již vidíte také. Když Hospodin stvořil Člověka, což byl cíl jeho tvoření, pokud počítám dobře, tak zaručeně sedmkrát sděluje, že vše bylo.. Hotovo! Konec! Zavřeno! Zamčeno! Klid! Ende! Fine! ..prostě všemi způsoby se dává na vědomí, že žena neměla být nikdy, naprosto nikdy stvořena!

A přesto přesevše ji Hospodin nakonec přece ještě stvořil.

Pro Člověka, pro Svůj obraz by udělal naprosto všechno!

Dal mu život a dal by za něj život!!

Hospodin se stal Otcem!

Hospodin při svém tvoření jednal vždy ryze racionálně. Ale vůči Člověku se choval emocionálně. Pro stvoření ženy neexistuje naprosto žádné racionální odůvodnění. Stvoření ženy pro Člověka nebylo součástí plánovaného Stvoření! A stejné pohnutky, které vedly  ke stvoření ženy vedly Hospodina k tomu, že Člověka nezničil, ale pouze jej vyhnal a izoloval!

V jediném okamžiku jsem pochopil daleko víc. Pochopil jsem, že lidský život má jen dvě formy. Formy, které se liší pohlavím. Buď je to muž nebo žena.

Smyslem života je změna ­ transformace.

Na každém jednom samotném muži záleží, zda se z něj vyvine chlap a nebo zda se z něj vyšlechtí chcípák. Chlap je ochoten starat se i o druhé, kdežto chcípák i když se stará o druhé, stará se vždy jen o sebe. Chlap se nebrání povinnostem, zato chcípák se povinnostem mistrně vyhýbá. Vrcholným snem všech chcípáků je dosažení imunity. Prostě mi to nedá abych si nepřisadil, musím se aspoň trochu hájit, protože znovu opakuji, já na hlavu nic nepostavil! Já za to nemohu, že nikoliv chlapi, ale ti největší chcípáci se těší široké popularitě a všeobecnému uznání!

Zaručeně "náhodou" jsem se krátce nato po čtyřech letech setkal s Eliškou, svou spřízněnou duší na Internetu. Když jsem se jí zeptal, jak ona si představuje chlapa, bez dlouhého rozmýšlení řekla;

"Vidím svého tatínka, ohání se sekerou a štípe dřevo. Na sobě má jen tílko a vidím jak mu pracují všechny svaly."

Přesně tak si to představoval Hospodin!

Ale jen sotva který muž si to taky tak představuje. Když už svalnatec, tak kolem krku granáty a v ruce bezzákluzový kanón, aby z něj šel pořádný strach. Nebo distingovaný elegán, právník, ekonom, bankéř, který má důvěrné informace, sebevědomí a nezbytný kapitál. A když problém, pak jej řeší s přehledem Jamese Bonda. Aby lidé brali někoho vážně, musí mít strach.

Ne, muži sami o sobě nejsou schopni vytvořit si správnou představu chlapa - muže jak si jej představuje Hospodin. Podle představy mužů bude vždy vládnoucím prototypem Kain a nikoliv Ábel, který vládl slovem a nešel z něj strach. Při vytváření představy chlapa se muži bez pomoci žen prostě neobejdou. Zda budou vládnout chcípáci či chlapi to paradoxně podmiňuje společenské postavení žen.

Ve vztahu k ženám mají muži stejně nezastupitelnou roli. Neboť ženy samy o sobě si nemohou vytvořit představu ženy odpovídající představě Hospodina.

A v ten samý okamžik jsem pochopil, že stvoření ženy má jednu velkou paralelu. Do naprosto stejné situace se Hospodin dostal zhruba o dva tisíce let později. To když musel přihlížet stupňující se devastaci svého stvoření, kterou způsobil Člověk a jeho potomci. Litoval že Člověka stvořil a byl skálopevně rozhodnut, že smete vše z povrchu zemského.

Jestliže ženu pro Člověka stvořil přestože sedminásobným jištěním bylo všechno stvoření ukončeno, pak před potopou byl Hospodin rozhodnut ne sedmkrát, ale sedmdesátkrát a sedmkrát, že s Člověkem a vším skoncuje. Ano, právě tolik důvodů a ani o jediný méně měl Hospodin k tomu aby s Člověkem skoncoval! A přesto přesevše Noe našel u Hospodina milost.

Máte ještě odvahu mít jakoukoliv pochybnost o Hospodinovi?!

Zřejmě sedíte a máte pocit, že se vznášíte. A to je dobře. Protože jsme na počátku a musíme se povznést, abychom mohli vidět historii Člověka od počátku až po konec. Než se podíváme na počátek naší současné historie a ta v Bibli začíná osobou Abraháma, nepřehlédneme dvě události.

Potopu světa a zmatení řeči.

Potopa světa je spojena s osobou Hospodinem vyvoleného Noe. Kdyby Hospodin nenalezl v Noem jistou naději a nepojal k němu důvěru byl by se vším živým na zemi definitivní konec. Osobu Noe jsem rozebral v "Mlčení" a nebudu se opakovat. Ale kdo by se chtěl přiblížit Hospodinovi aby pochopil co si s Člověkem a jeho potomky vytrpěl, jaké naděje vkládal do Noe, pak si přečtěte divadelní hru Karla Čapka R.U.R.. Já vím, mnozí ji četli. Já taky. V osmnácti, před maturitou. Ale pochopil jsem ji až poté co jsem ji znovu četl ve svých padesáti! A pokud máte hodně málo času, tak jej věnujte především závěru.

Potopa světa je velkou paralelou k Ježíšovu podobenství o posledním soudu. Již jednou byli všichni lidé rozděleni Hospodinem na požehnané a prokleté. Již jednou se všichni divili! Jak prokletí, tak požehnaní, protože jedni ani druzí nic nechápali. Při pohledu na ten propastný nepoměr mezi požehnanými a prokletými člověka mrazí.

Že se i Noe divil, na to vemte jed!

Nechtějte slyšet co si o svém muži myslela Noeho žena. Noe neměl vůbec žádné sebevědomí. Jistou útěchou jí bylo, že neměla důvod k žárlivosti. Noe neměl zájem o jiné ženy a jen s ní měl tři syny. A pak přece jen, Noe uměl pracovat rukama. Noe se bez přestání divil, proč právě jeho si Hospodin vyvolil. Noe si nevěřil, nevěřil že by vůbec mohl dokázat splnit co Hospodin od něj očekával.

Čím méně věřil Noe sám sobě, tím více věřil Hospodinovi. A právě to byla ta mimořádná výjimka mezi všemi potomky Člověka, kterou Hospodin hledal a našel.

Není na místě Noeho soudit za to, že svým prokletím Keenana zrušil Hospodinovo požehnání, jehož se dostalo všemu živému co přestálo potopu. Noe pěstoval víno a opíjel se, aby utlumil hněvivě se probouzející sebevědomí nad vlastní výjimečností dík přízni Hospodina. Vždyť právě jemu měli být všichni vděční za to že přežili. Byl to osudový okamžik, když po procitnutí z opilosti neovládl svůj vztek a podobně jako Kain povstal a promluvil proti Keenanovi, proklel jej a pak již bylo pozdě litovat. Nešlo to vzít zpět.

A dostáváme se po mém soudu ke kardinálnímu zásahu Hospodina do vývoje potomků Člověka, kterým je zmatení řeči. Zdá se, že informací o tomto zákroku je tak málo, že snad ani nelze odhalit k čemu to vlastně došlo.

Celá země byla jednotná v řeči i v činech. Když táhli na východ, nalezli v zemi Šineáru pláň a usadili se tam. Tu si řekli ve spolek: "Nuže nadělejme cihel a důkladně je vypalme." Cihly měli místo kamene a asfalt místo hlíny. Na to řekli: "Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi." I sestoupil Hospodin, aby zhlédl město i věž, které synové lidští budovali. Hospodin totiž řekl: "Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč. A to je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést. Nuže sestoupíme a zmateme jim tam řeč, aby si navzájem nerozuměli." I rozehnal je Hospodin po celé zemi, takže upustili od budování města. Proto se jeho jméno nazývá Bábel (to je Zmatek), že tam Hospodin zmátl řeč veškeré země a lid rozehnal po celé zemi. /Gn.11.1-9/

Protože již máme jistou představu o poměrech panujících před potopou, nepřekvapí, že se lidé dali do stavby města, protože stejnou formu své vládě dal i Kain. Připomenu, že Člověk byl mimořádně vysoce racionální bytostí, vždyť když se podíváte na Hospodinovo stvoření, tak to je ten nejvyšší funkční stupeň racionality. Ve světě před potopou bylo vše naprosto jednoznačné a jasné. Každá bytost věděla naprosto přesně jaké je její místo ve společenské hierarchii, kdo je komu nadřízen i podřízen. Vše bylo vyjadřováno absolutně přesně. Je jen jediná řeč která má schopnost absolutně přesného a nezaměnitelného vyjádření. Tou řečí jsou čísla.

Dnes celý svět pomalu a nezadržitelně nastupuje cestu, kde vládne jednotná řeč digitálních informací. Je to teprve počátek našeho společného díla, a těší nás naděje, že když se takto celé lidstvo spojí, co si usmyslíme provést, to taky provedeme! Na rozdíl od dneška ve světě před potopou nebyl nikde prostor na city. Nejvyšším citem bylo -já jsem- a pak hned vlastnický cit -já mám-.

Nepochybně s napětím čekáte jak se mohlo Hospodinovi podařit tak vysoce organizovanou a informačně dokonalou soustavu uvést do zmatku. Nebylo to až tak složité. Do všeobecného chaosu uvedl dokonale fungující systém tím, že do určitosti zanesl co do té doby lidé neznali. Neurčitost, pochybnost. Stačilo jediné dosud neznámé slovo.

MOŽNÄ.

Vše se zhroutilo a rázem zavládl chaos.

Tak bylo lidstvo rozehnáno a každý národ začal rozvíjet svou vlastní řeč, kde abychom si mohli rozumět je třeba tlumočníka-prostředníka.

Právě proto by nemělo překvapit, že po uvedení lidstva do chaosu první co Hospodin udělal, že pro funkci tlumočníka-prostředníka hledal vhodného člověka a nalezl jej v osobě Abraháma.

I řekl Hospodin Abramovi: "Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu.

Učiním tě velkým národem,

požehnám tě,

velké učiním tvé jméno.

Staň se požehnáním!

Požehnám těm, kdo žehnají tobě,

Prokleji ty, kdo ti zlořečí.

V tobě dojdou požehnání

veškeré čeledi země.

/Gn.12,1-3/

Získat Hospodina, je odvěkou snahou člověka. Je to však téměř neuskutečnitelné přání. Neboť na vůli člověka naprosto nezáleží. To platí od samého počátku, od Kaina a Ábela. Záleží jen na Hospodinovi na koho shlédne, komu věnuje pozornost a jen zcela mimořádně věnuje někomu z lidí i svou přízeň! Pokud ale budete pozorní zjistíte, že jisté řešení se přece jen nabízí.

Je třeba uchopit snad tu nejjemnější a nejdelší nit. Nebudu nikomu vyčítat, že jste mrkli a přehlédli po mém soudu mimořádně důležitá slova Evy, která pronesla při narození Kaina.

"Získala jsem muže, a tím Hospodina."

V zahradě Edenu byla Eva ženou Člověka a ten se těšil mimořádné přízni Hospodina. Mohli jíst ze všech stromů v zahradě. Byli obdařeni i mimořádnou důvěrou. Hospodin Člověku důvěřoval, že se stromu poznání dobrého a zlého ani nedotkne. Právě tuto důvěru měl Člověk udržovat a střežit jako oko v hlavě.

Když Člověk ­ Adam zklamal a namísto Hospodinova hlasu uposlechl hlas své ženy, přišel o všechnu přízeň a s ním i jeho žena Eva.

Eva vlastním přičiněním Hospodina nezískala. Získala ji opět jen prostřednictvím syna Kaina, kterému Hospodin vdechl život a věnoval mu i svou přízeň na místo Adama. Eva mohla hovořit o Hospodinově přízni jen krátce, než i Kain selhal a zabil bratra Ábela.

Člověk a jeho potomci se chovali jako by nebyli nic než jen tělo-forma a nebyl v nich žádný obsah-který jim vdechl Hospodin. Nebyli hodni Hospodinovy přízně ani pozornosti. Hospodin se vyjádřil o Člověku a jeho potomcích s pohrdáním, že jsou jen tělo a zapřísáhl se, že Jeho duch se nebude člověkem věčně zaneprazdňovat a zkrátil život člověka na 120 let.

Člověk ztratil přízeň i důvěru Hospodina a nelze se vůbec divit či dokonce pohoršovat, že si vytvořil odstup.

Dost možná, že jste hned v úvodu Jóba ani nepostřehli, že vejít ve styk s Hospodinem není snadné ani pro syny Boží. Pro syny Boží musí nastat určený den! Určitý čas aby mohli předstoupit před Hospodina. A rovněž je třeba si uvědomit, že Elíhú je tlumočník či chcete-li prostředník stvořený Hospodinem speciálně a pouze pro Jóba. A to jen proto, že Jób se těšil Hospodinově přízni.

Abrahama, potažmo národ, který z něho měl vzejít byl určen vykonávat službu tlumočníka-prostředníka pro všechny národy země. Toto je osudový okamžik jak pro Izrael, tak pro veškeré lidstvo. Hospodin již nehodlal vychovávat všechen pozemský lid, hodlal vychovat jen Izrael a ten měl plnit roli tlumočníka-prostředníka.

Židé měli nalézt moudrost skrze poslušnost k Bohu a naučit lidstvo, aby to dělalo stejně. Měli být příkladem ostatním národům.

Proto Hospodinova slova k Abrahámovi zaslouží mimořádnou pozornost! Hospodin mu sděluje své rozhodnutí.

Staň se požehnáním!

Staň se tlumočníkem-prostředníkem!

To není žádný dar natož výhra! Je to nezávidění hodné břemeno, povinnost sloužit!

Jakou roli Abrahám má poznal jako první abímelek a píkol, velitel jeho vojska.

V té době řekl abímelek a píkol, velitel jeho vojska, Abrahamovi: "Bůh je s tebou ve všem, co činíš.Proto mi na místě přísahej při Bohu, že neoklameš mne ani mého nástupce a následníka. Milosrdenství, jaké jsem já prokázal tobě, prokazuj i ty mně a zemi, v níž jsi pobýval jako host." Abrahám tedy řekl: "Jsem hotov přísahat."/Gn 2 22-24/

"Získali jsme Abraháma a tím Hospodina!"

Jako Eva při narození Kaina, přesně tak se mohl radovat abímelek a píkol.

Abímelek, jeho přítel Achuzat a píkol, velitel jeho vojska byli moudří a jednali prozíravě, když uzavírali smlouvu i s Abrahámovým synem Izákem.

Tu k němu přišel z Geraru abímelek se svým přítelem Achuzatem a píkol, velitel jeho vojska. Izák se jich otázal: "Proč jste ke mně přišli? Vždyť jste mě nenáviděli a vypověděli jste mě." Odvětili: "Shledali jsme, že je s tebou Hospodin. Proto jsme si řekli: Ať nás stihne kletba, nás i tebe, porušíme-li smlouvu,kterou s tebou chceme uzavřít. Neučiníš nám nic zlého, jako jsme se ani my nedotkli tebe. Prokazovali jsme ti jen dobro a propustili jsme tě v pokoji. Jsi přece Hospodinův požehnaný!" Izák jim vystrojil hody, i jedli a pili./Gn 26 26-30/

I oni, mohli volat jako Eva při narození Kaina.

"Získali jsme Izáka a tím Hospodina!"

Na Abraháma, potažmo národ, který z něj měl vzejít byla vložena velká odpovědnost, od Hospodina se jim dostalo velké důvěry. Jen tupec a pošetilec by Abrahámovi, potažmo židům mohl závidět. Z nadhledu je dobře vidět, že Bible není ničím jiným, než historií boje židovského národa za svobodu a nezávislost na Hospodinovi. Židé nepochopili Hospodinovu vůli a tradičně se vzpírali všem výchovným opatřením Hospodina. Chtěli být jako všechny ostatní národy, svévolní, vzpírali se Hospodinovu diktátu. Ostatně, kdyby si Hospodin vybral kterýkoliv jiný národ, dopadlo by to naprosto stejně, všichni přece máme společný původ.

A tak aby si židé nemysleli, že jen oni jsou slepí, stejně slepé jsou i všechny ostatní národy. Protože namísto toho, abychom už konečně židy srovnali podle Hospodinovy vůle a donutili je být tím čím mají být, kopeme jim co nejhlubší hrob, abychom do něj spadli s nimi ruku v ruce.

Dokud všeobecný obdiv lidí bude patřit chcípákům a nikoliv chlapům, nebude nikdo právem říkat:

"Získali jsme Izrael a tím Hospodina!"

Bez ustanoveného tlumočníka je lidstvo absolutně bez šance získat si pozornost či přízeň Hospodina. Můžete dělat nevím co, postavit sebevětší chrám, sloužit, obětovat, Hospodin na to ani nepohlédne. Vyvolil si jen jedno místo na zemi a tím je Jeruzalém. Vyvolil si jen jeden národ a tím je Izrael. I když popravdě řečeno, již před 2000 lety byl tvrdé šíje, navíc hluchý a slepý. Jak ale poznáte v Jóbovi, Hospodin není lhostejný! Když nebyla naděje, že by židé byli ochotni plnit funkci kterou jim Hospodin určil, v zájmu lidstva ustanovil do funkce tlumočníka-prostředníka Ježíše.

Ale to pořád nic nemění na tom, že Izrael byl a je stále Hospodinův prvorozený syn!!

Ježíš byl Hospodinem poslán především k židům a jeho následující slova měla být právě pro židy tím osudově nejdůležitější sdělením.

Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak si přeji, aby se už vzňal. Křtem mám být pokřtěn , a jak je mi úzko, dokud se nedokoná! Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení! Neboť od této chvíle bude rozděleno v jednom domě pět lidí: tři proti dvěma a dva proti třem; budou rozděleni otec proti synu a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchýni."/L 12, 49-53/

Ježíš židům oznamuje: Hospodin ukončil marné snahy vychovat z Izraele tlumočníka-prostředníka. Když nejste ochotni Hospodina poslouchat, budete si vládnout sami. Musíte poznat co je Demokracie. Je to vláda většiny menšině a menšiny většině. Tři proti dvěma, dva proti třem. Nikdy, naprosto nikdy se neshodnete!

Izrael byl ponechán spravedlivému osudu aby poznal hloubku vlastního omylu.

Zastánci demokracie budou zřejmě dotčeni. A tak se ptám, je demokracie vláda lidu? A je to vláda toho lidu a nebo tomu lidu? Ano, to i ono je demokracie. Dnes již nevládne lid. Lidu vládnou instituce, zejména ty tajné a nejtajnější a tak se nelze vůbec divit, že nám všem vládne Strach. A pozorný čtenář Bible ví, ve kterém období a proč dočasně vládl Strach.

Ale zpět k osobě Abraháma, jímž jsem se již dříve široce zabýval. V této etapě se zastavím nad scénou, kdy Hospodin s Abramem uzavírá smlouvu a dává mu do vlastnictví zemi od řeky Egyptské až po Eufrat. Mimořádnou pozornost si zaslouží, že Hospodin říká něco co se stane realitou až za 400 let.

Když se slunce chýlilo k západu, padly na Abrama mrákoty. A hle, padl na něho přístrach a veliká temnota. Tu Hospodin Abramovi řekl: "Věz naprosto jistě, že tvoji potomci budou žít jako hosté v zemi, která nebude jejich; budou tam otročit a budou tam zotročováni po čtyři sta let. Avšak proti pronárodu , jemuž budou otročit, povedu při. Potom odejdou s velkým jměním. Ty vejdeš ke svým otcům v pokoji, budeš pohřben v utěšeném stáří. Sem se vrátí teprve čtvrté pokolení, neboť není dosud dovršena míra Emorejcovy nepravosti/Gn 15,12-16/

Právě nad touto klíčovou scénou jsem si uvědomil, jak se to má s osudem a svobodnou vůlí člověka. Právě v tomto jediném okamžiku Hospodin rozhodl o tom jaký bude osud židů po dalších 400 let. Je pozoruhodné, že židé museli být v Egyptě v souladu s vůlí Hospodina uvrženi do těžkého otroctví. Egyptské otroctví bylo tavící pecí v níž muselo být roztaveno sebevědomí židů, aby byli ochotni se zvednout a nechali se vést Mojžíšem na místo, které určil Hospodin. Na svobodné vůli židů, kteří pod vedením Mojžíše vyšli bylo ponecháno, zda se podvolí vůli Hospodina, nebo zda se vzepřou.

Svobodně mohli rozhodnout o tom, zda do zaslíbené země dojde celý milion, který vyšel z Egypta, nebo to bude jen 100.000, či pouhých 10.000 a osud daný vůlí Hospodina by naplnilo i pouhých 10. Pozornosti jistě neunikne, že nejvíce se této osudové danosti, tedy vůli Hospodinově, vzpírali tradičně ti nejbohatší. Je především na člověku samotném, jak veliké utrpení si svou vlastní vůli v životě připraví.

Člověka je třeba litovat ne pro jeho utrpení, ale pro jeho slepotu.

Poté co před 2000 lety byli židé zcela v souladu s vůlí Hospodina rozptýleni do celého světa je očividnou paralelou svého druhu obnova Izraele ve XX. století. Byla to nacistická genocida a hrůza pecí koncentračních táborů, která roztavila židům iluze a sebevědomí, takže vůbec nikdo je nemusel vést a sami prchali do země určené Hospodinem. První krok byl učiněn. Izrael je na svém místě. Teď ještě přimět jej, aby byl tím co od něj očekává Hospodin.

To by se ale z tradiční slepoty musel probrat i zbytek světa.

Než opustíme Abraháma dovolte jeden zcela netradiční pohled. Možná že právě v tom

je kus tajemství jména vyvoleného, které znal jen Hospodin

A B R A H A M

A B R h + M N

Tak dnes vypadá běžně počátek zápisu jména obsahu, krevní skupiny.

Než svou pozornost opět soustředíme na Jóba a jeho tlumočníka-prostředníka Elíhú, krátce se zastavím u našeho tlumočníka-prostředníka Ježíše. Z nadhledu nelze přehlédnout, že Ježíš celým svým životem lidem manifestoval vládu slova. Byla to ukázka, jak Ábel pásl ovce. Ježíšovi to bylo přece "důvěrně známo." Ani jedinkrát se nerozkřikl a proti nikomu nepovstal a nepozvedl hlas. Lidé jej slyšeli, ale nechápali. A žasli, když viděli, že jej na slovo poslechnou jiní, které navíc ani nevidí. Kteří však způsobuji nemoc, bouři i smrt. Jednou se však i Ježíš divil a to stojí za připomenutí.

Když přišel do Kafarnaum, přistoupil k němu jeden setník a prosil ho: "Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a hrozně trpí." Řekl mu: "Já přijdu a uzdravím ho." Setník však odpověděl: "Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu; ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven. Vždyť i já podléhám rozkazům a vojákům rozkazuji; řeknu-li některému ,jdi´, pak jde; jinému ,pojď sem´, pak přijde; a svému otroku ,udělej to´, pak to udělá." Když to Ježíš uslyšel, podivil se a řekl těm, kdo ho následovali: "Amen, pravím vám, tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho. Pravím vám, že množí od východu i západu přijdou a budou stolovat s Abrahámem, Izákem a Jákobem v království nebeském; ale synové království budou vyvrženi ven do tmy; tam bude pláč a skřípění zubů." Potom řekl Ježíš setníkovi. "Jdi, a jak jsi uvěřil, tak se ti staň." A v tu hodinu se sluha uzdravil./Mt 8,5-13/

Setník dává Ježíšovi na vědomí, že jeho vojáci jej na slovo poslechnou. A Ježíš vyslovuje podiv a uznán, že mezi lidmi je někdo, kdo může věřit, že to co řekne, jiný vykoná. Vojáci podřízení setníkovi mají strach neuposlechnout jeho slova. Ale moc Ježíšových slov byla založena na úctě, úctě které se těšil proto, že bytosti onoho světa znali jeho Otce. Setníkovým slovům dává úctu jeho hodnost, funkce. Čím vyšší hodnost a funkce, tím větší poslušnost lze u podřízených očekávat.

Jak to chodí dnes s úctou mezi lidmi je dostatečně dobře známo. Úcta se těžko získává, je nepřenosná a velmi lehce ji lze ztratit. Snazší je získat peníze. Pokud má člověk peníze lidé mu projevují úctu, přestože úctyhodný vůbec není. Proto dnes stále více záleží na penězích jak na úctě samotné. Proto navrch mají stále více chcípáci a ne chlapi.

Když hovoříme o úctě které se těšil Ježíš, je to ve své podstatě Hospodinova úcta. Na rozdíl od lidí byla základem Hospodinovy úctyhodnosti absolutní spravedlnost. Hospodin ctil vlastní zákony a nikdy nejednal svévolně. Tak se stal v očích všech, kteří jej znají Úctyhodným. Hospodin spoléhal, že Izrael vychová, aby se stal úctyhodným mezi národy, podobně jako je Hospodin Úctyhodný mezi bohy. Co řekne, je vykonáno.

A snad by již neměl být problém pochopit, jak Hospodin tvoří slovem. Není to slovo samo, ale úctyhodnost toho, kdo slovo vyslovuje a dává mu tak tvořivou moc. Když Úctyhodný řekne "budiž světlo" bytosti, které mají na starost světlo se mohou přerazit aby bylo světlo. Tak se slovo stává skutkem.

Ale není Úctyhodnému co závidět, protože ač by velmi rád, nemůže slovem žertovat. Nezávidění hodným údělem Úctyhodného je proto samota.

A jsou to slova samotného Hospodina jimiž promlouvá k Jóbovi a klade mu otázky, na které Jób nedokáže odpovědět. My bychom ale neměli přehlédnout to nejpodstatnější.

Na to odpověděl Jóbovi ze smrště Hospodin slovy:

"Kdo to zatemňuje úradek Boží neuváženými slovy? Nuže, opásej si bedra jako muž, budu se tě ptát a poučíš mě. Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi? Pověz, víš-li něco rozumného o tom. Víš, kdo stanovil její rozměry, kdo nad ní natáhl měřící šňůru? Do čeho jsou zapuštěny její podstavce, kdo kladl její úhelný kámen, zatímco jitřní hvězdy společně plesaly a všichni synové Boží propukali v hlahol? Kdo sevřel moře vraty, když se valilo z lůna země, když jsem mu určil za oděv mračno a za plénku temný mrak, když jsem mu stanovil meze, položil závory a vrata a řekl: >Až sem smíš přijít, ale ne dál; zde se složí tvé nespoutané vlnobití!< Zdali jsi ty někdy za svých dnů dal příkaz jitru a vykázal jitřence její místo, aby se chopila okrajů země a svévolníci byli z ní vytřesení? Země se mění jak hlína pod pečetidlem, ale oni tu stojí, ač jsou jen šat. Svévolníkům bude odepřeno světlo a zvednutá paže bude přeražena. Přišel jsi až ke zřídlu moře, procházel ses po dnu propastné tůně? Byly ti odkryty brány smrti, brány šeré smrti jsi spatřil? Postřehls celou šíři země? Pověz, znáš-li to všechno./Jb.38 1-18/

Jób mlčí, klade si ruku na ústa, stydí se bude litovat svých neuvážených slov. Pro nás je nejdůležitější, že se dovídáme, jak Hospodin přišel ke své úctyhodnosti. Když Hospodin budoval, ostatní se bavili.

Všichni mysleli jen na sebe, jen Hospodin myslel na všechny a na vše!

Chceme-li Jóba skutečně pochopit, a nejen Jóba, pak tu největší pozornost je třeba věnovat právě slovům jeho tlumočníka - Elíhú. Protože ten říká v čem je příčina Jóbova utrpení.

Sluší se doznat Bohu:

>Snáším svůj trest,nebudu už pohoršlivě jednat. Poučuj mne o tom, na co nestačí můj pohled. Spáchal-li jsem podlost, už tak neučiním.< Má snad oplácet dle tvého, když ty jeho názor za nic nemáš? Ty bys to měl rozhodnout, ne já. Pověz co víš! Rozumní mužové mi přisvědčí a moudrý muž bude naslouchat: >Jób nemluví uváženě, jeho slova nejsou prozíravá. Je třeba jednou provždy Jóba přezkoušet, protože odpovídá jako mužové propadlí ničemnostem. Vždyť ke svému hříchu přidává nevěrnost, mezi námi si výsměšně tleská a má mnoho řečí proti Bohu

Tak jako Jób neví nic o svém hříchu, neví o svém hříchu, který je příčinou toho, že žijeme život zde na zemi, nikdo z lidí. Každý máme svůj hřích, svůj osud, nemáme si co vyčítat a nepřísluší nám vzájemně se soudit. Měli bychom si vzájemně pomáhat a hledat vůli Hospodina.

Kdyby nebyl Hospodin milosrdný, ale jen spravedlivý, oplatil by Jóbovi podle jeho hrozivě urážlivých řečí. Ale Úctyhodný na to ani nepohlédne, nelze jej vyprovokovat aby se snížil na úroveň člověka a vedl s ním spor. Jen lidé obhajují svou čest mstou či u soudu. Člověk se může svou svévolí dotknout jen člověka, ale nikoliv Hospodina.

Co je důležité, že Jób ke svému hříchu ještě něco přidává. Přidává nevěrnost. Jóbův problém nevěrnosti je osudový všem lidem. Hospodin je pro lidi nehodnověrný. Lidé nejsou schopni věřit někomu z koho nejde strach a problém hodnověrnosti Hospodina je v tom, že je Dobrý a Úctyhodný. Člověk se prostě neumí bát Dobra, je to lidsky neuskutečnitelné. Lidi to uráží že Hospodinem vyvolení nemají lepší původ, vyšší vzdělání, titul. Chtějí uctívat člověka, mít k němu úctu jako k Bohu. Ano, lidé touží po modlách a tak se vlastně vzdalují Hospodinu.

V realitě současného světa provádí hodnověrnou politiku jedině USA, protože co řeknou, to jsou schopny uskutečnit. Každý z nich má strach. Pravda, hovoří sice o tom, že mají přátele, ale není tomu tak. Mají všechno, naprosto všechno, kapitál, spojence, partnery, ale rozhodně ne přátele. A přestože prezident USA často končí svůj projev slovy "Bůh žehnej Americe" živí v sobě a ostatních tu nejpošetilejší iluzi.

Při čtení Jóba musíte být ostražití do samého konce. Je třeba vzít na vědomí odpověď Jóba Hospodinovi jimiž vyjadřuje naprostou a bezvýhradnou pokoru.

Jób na to Hospodinu odpověděl:

"Uznávám že všechno můžeš a že žádný záměr tobě není neproveditelný. Kdo smí nerozvážně zatemňovat úradek Boží? Ano, hlásal jsem, čemu jsem nerozuměl. Jsou to věci pro mě příliš divuplné, které neznám. Rač mne vyslyšet a nech mě mluvit; budu se tě ptát a poučíš mě. Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem. Proto odvolávám a lituji všeho v prachu a popelu./Jb 42, 1-6/

Ale stejnou pozornost je třeba věnovat Hospodinovu výroku k přátelům, neboť s tím souvisí i další Jóbův osud.

Když Hospodin k Jóbovi domluvil tato slova, řekl Elífazovi Témanskému: "Můj hněv plane proti tobě a oběma tvým přátelům, protože jste o mně nemluvili náležitě jako můj služebník Jób. Vezměte tedy za sebe sedm býčků a sedm beranů a jděte k mému služebníku Jóbovi. Obětujte za sebe zápalnou oběť a můj služebník Jób ať se za vás modlí. Já ho přijmu milostivě a nepotrestám vás za vaše poblouznění, že jste o mně nemluvili náležitě jako můj služebník Jób." I šli Elífaz Témanský, Bildad Šúchský a Sófar Naamatský učinit, co jim Hospodin nařídil. A Hospodin Jóba milostivě přijal. Hospodin také změnil Jóbův úděl, poté co se modlil za své přátele, a dal mu všeho dvojnásob, než míval./Jb 42 7-10/

Jób musel pro své přátele něco udělat, modlit se za ně, odpustit jim jejich řeči jimiž jej napadali. Jób pro ně byl prostředníkem aby se jim dostalo Hospodinovy milosti. A teprve až když Jób splnil svou povinnost, teprve potom Hospodin změnil Jóbův úděl.

Už mi zbývá jen nepatrně času a dobře vím, že mám jistý rest. Jde o nalezení pramene Jóbovy neurózy. Musíme se vrátit až na samý počátek, do Genesis k Lámechovi, který byl v pokolení pátým potomkem Kaina a za ženy pojal Ádu a Sílu.

Áda porodila Jábala, který se stal praotcem těch, kdo přebývají ve stanu a u stáda. Jeho bratr se jmenoval Júbal; ten se stal praotcem všech hrajících na citaru a flétnu. Také Síla porodila, a to Túbal-kaina, mistra všech řemeslníků obrábějících měď a železo. Sestrou Túbal-kainovou byla Naama. Tu řekl Lámech svých ženám:

"Ádo a Sílo,

poslyšte můj hlas, ženy Lámechovy,

naslouchejte mé řeči:

Zabil jsem muže za své zranění,

pacholíka za svou jizvu.

Bude-li sedmeronásobně pomstěn Kain,

tedy Lámech sedmdesátkrát a sedmkrát./Gen.4,19-24/

Lámech stejně jako Jób na sebe nic neví. Jeho tělo-forma nic neví, ale jeho obsah-duše ví dobře o vině Kaina na zabití Ábela. V Lámechovi se ozvalo svědomí. Člověk je forma naplněna obsahem. Lámech je prvním dokumentovaným případem konfliktu paměti obsahu s pamětí formy.

Jak říká C.G.Jung - Neuróza je vždy náhražkou za oprávněné utrpení.

Dobře vím, že z toho co jsem napsal bude mnohý K.O. Pokud jste ale byli jen trochu pozorní, pak je to jen proto, že v duchu tradice otců, při vytváření obrazů byl negativ založen obráceně. To proto lidé stále hledají a nemohou nalézt. Jdou vpravo a ono je to vlevo, čekají vlevo a bylo to vpravo. Hledají nahoře a je to dole, a když by to zaručeně mělo být dole, zase je to nahoře.

Proto, než mrknete okem, obrátím negativ a vše bude

O.K.

Kacíře vyvolil Bůh

Aby pokořil tradici otců.

D.Zálezly

01.02.2004

12.20 hodin /CET/

Omen Kain

/kniha dvou tváří/